Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

Velký, velký příběh.

24. november 2016 at 7:54 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Když jsem poprvé viděla zmíňku o knize "Můj boj" od norského autora Knausgarda Karla Ove byl to pro mě velice emotivní zážitek. Ne ani tak proto, že bych byla učarována tím konceptem, ikdyž to svým způsobem taky, ale protože to byl můj nápad.
Bylo to něco co jsem někdy v budoucnu chtěla napsat sama se stejnou odvahou a stejnou ráží.
Můj problém nastal ale v momentě "někdy budoucnu".


Co se mě týká, zdá se mi jako by celý můj život byl někde v budoucnu.

Velké vize a sny neznamenají nic, dokud je nevypustíte do světa až po tom, co něčeho dosáhnete.
Nikoho teď nezajímá ani zajímat nebude, že jsem měla úplně stejnou vizi jako tenhle autor, že jsem dost dobře mohla pracovat dokoce s podobným materiálem, a že bych to možná popsala ještě cyničtěji než on.
To totiž nezajíma ANI MĚ.

Ani mě už nebaví přemýšlet nad tím co takovej sráč jako já chce nebo snad plánuje.
Bože teď je mi do breku.
To je teda humus.

Jde o to, že některé životy vypadají skutečně dobře. Skutečně, skutečně dobře na papíře. Jsem živá, mám zcela jistě milující, ikdyž trošku odtažitou rodinu, mám dosažené plné středoškolské vzdělání s maturitou, mám přítele, už jsem za půlkou svého prvního semestru na právech, mám kočku, nejsem v takové finanční tísni abych si občas nemohla udělat radost.. no zkrátka a dobře, mě takový život rozhodně nepřipadne politování hodný.
Mě takový živvot připadne jako něco po čem člověk může opravdu seriózně toužit.

(Teda já jsem sice jako malá toužila po životě ve kterém budu psát knihy na psacím stroji, kouřit u toho doutníky a pít brandy (i když do teď nevím jak taková brandy vlastně chutná) ale budiž to prdel.
Úplně dětský sny se nepočítaj.)

Já sama vím, že se vnitřně rozpadám, vidím to. A nemyslím tím, že se rozpadám an milion malejch kousků abych z toho udělala totálně poetický drama, ale jenom tak na dva kusy. Ale nebylo mi jasné proč, ještě pořád úplně není, jediné co můžu totiž na svo obhajobu říct je to, že mám milion věcí kvůli kterým bych se rozhodně rozpadat neměla, a pak mám milion věcí kvůli kterým bych se rozpadat měla. Jinými slovy, je to fifty fifty, ale vůbec to není v rovnováze.

Půlka mojí mysli mi bezmezně fandí, druhá půlka mi říká že stojím za hovno, jedna půlka že prej bychom měli něco dělat, ale ta druhá se na to necítí a radši bude litovat sebe sama, jedné půlce záleží na všem, jedné nezáleží naprosto na ničem.
Já sama si musím dávat fakt velkýho majzla abych sama se sebou, před sebou a kvůli sobě vybalancovala z každýho dne života na celkem životaschopné úrovni, vyrovnaná nejvíc jak je to jen zrovna možné a zároveň uspokojila poptávku svých tužeb ale i povinností.
Copak když vám do toho pak kope ještě někdo jinej.

Na druhou stranu jsem byla za poslední dobu několikrát napomenuta, že se starám jen a pouze o sebe, čistě teoreticky je to věc přirozená, a nebyla bych takhle nasraná ani smutná že mi to někdo řekl (připoměl), ale to jen v případě že bych si toho byla vědoma. Nebyla jsem si vědoma. Na druhou stranu... Podle mě je to dobré znamení.

Pokud máte každý druhý den pocit, že cokoliv co děláte vlastně nemá smysl a přitom vám někdo dokáže říct, že se zajímáte jen o sebe, je to dobře. Protože se snažíte zachránit sami sebe a pokud to neuděláte vy, tak to neudělá nikdo.A když to neudělá nikdo, tak to stojí daleko víc za hovno než když vám někdo stejně sobecký jako vy řekne, že se chováte sobecky.

pod tadyten emotivní škvár se mi nechce ai podepsat
P.
 

Pohoda jazz

13. november 2016 at 21:30 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Po dlouhé době zase říkám, že můj život je na hovno a komplikovanější než by se mohlo zdát.
A poprvé vživotě si na to ani moc nestěžuju.
Teď to byla zase chvíli NU-DA.

Zdá se mi, jako bych poslední dobou nepadla sama sobě do oka.
Jsem taková jakože nic moc.
Jediný co mě potápí trochu níž než to jak se dívám sama na sebe je fakt, že mě nikdo nepřesvědčuje o opaku.
Pak si nemám vybíjet mindráky na jinejch.
Co jinýho se jako kurva dá s mindrákama dělat?
Rozdat je nemůžu.

Je mi líto, že moje permanentní nasrání vystřídala poměrně prvotřídní deprese.
Protože nikomu jinýmu to líto nebude, tak se musim politovat aspoň sama
Už mi tadyto moje nekonečný poměřování a porovnávání sebe sama s těma kurvama leze na mozek.
Ženský sou fakt magorky když na věc příjde.

Každopádně jsem se rozhodla, že už se za to nebudu bičovat. Však je to normální, a dokud nepotřebuju někoho zabít tak je to ok. Alespoň mám zábavu a důvod proč se utápět v depresi.

...

Ležím na posteli, v pokoji který je nasáklý 4mi dámskými parfémy a taky čtyřmi různými smrady, který má každý člověk jenom tak přirozeně, protože prostě je.
Vždycky když se škrábu na patrovou postel tak přemýšlím, co vlastně na tom studentským životě všichni maj.
K tomu nepohodlnýmu ležení na kolejní posteli jsem si pustila playlist "Paris Jazz Sessions" tak teď zase přemýšlím, že asi fakt nikdy nepochopím jazz.
Líbí se mi myšlenka jazzu. Něco nekonvenčního, energie, trochu ztřeštěnost. Líbí se mi jak si jazz vychutnává Božský v sexu ve městě, jak šíleně moc jazz pocitově sedí ke kávě a opuštěným večerům, ale jen málokdy se mi do vkusu trefí jazz jako takový. Každá skladba je tak moc jiná ..
Zrátka se mi líbí tak jedna z deseti.
Ale nedokážu přestat, asi i kvůli myšlence, že bych se mohla dostat do bratrstva lidí, kteří milují jazz.
Ti musí být fajn.
...
Pokud máte někdy pocit že se máte moc málo na hovno tak vám klidně kousek "mýho nahovno" pujčim.
Čauky mňauky.

Lidé, kteří mi pili krev dnes včera a zítra a jak se vyrovnat s obrazem sebe sama

20. october 2016 at 23:13 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Každej si sám o sobě, za tu dobu co se motá po naší planetce, udělal obrázek.
Mít alespoň částečnou představu sám o sobě je celkem dost důležitý.
Ta představa by měla být celkem jednotná a ustálená, protože pokud máte nazírání na sebe sama tak flexibilní jako já, tak je to pěkně v hajzlu.

JÁ jsem totiž, podle mého osobního názoru, totální chrakterovej a vzhledovej guláš.
(tenhle obrázek vlastně vystihuje cellej ten vyčerpávající a otravnej problém)
Jeden den se vnímám jako poetickou křehkou bytost, druhej den jako nemožnýho debila, občas jsem emocionálně nestabilní puclík, občas jsem to nejlepší, co mě i vás všechny okolo, mohlo vživotě potkat a na druhou stranu jsem taky strašný selhání a škaredej narcista.

Mám v tom zkrátka bordel. Tím jak tohle píšu se snažím zjistit proč.
Snad je to mojí povahou (která umí vyjít naprosto s každým) nebo se to tak nějak událo během mého života, ale to, jak na mě pohlížejí(působí) ostatní, má velkej vliv i na to, jak se na sebe dívám sama.

Teda špatně.
Pochopte.
Nemám sebevědomí tak velký, že by proráželo stropy, na druhou stranu ovšem cítím takovou míru "svoucnosti", že bych si opravdu nenechala nakukat od někoho jinýho, že jsem ten nejhorší a nejblbější člověk na světě. Většinou se akorát naseru a přejdu do obrané (až hysterické) fáze.
Viz příhoda "jak mi někdo řekl že jsem stejná jako někdo jinej".

Přímé urážky a narážky tedy mají argumentační charakter. Dávají prostor pro pochybnosti, na stranu druhou si je ale ani nemíním připustit bez boje a odpovídajících důkazů.

Ale nepřímo mi dokáže zahejbat sebevědomím a celým tím obrázkem sebe sama hodně věcí. Lidí.
Momentálně jsem dost nasraná takže i když jsem to původně chtěla brát hezky zeširoka a obecna, tak mi stejně v mysli vyvstává jenom jeden ksicht. Nebo spíš více ksichtů který jsou propojený stejným principem.

Napřed bych chtěla zmínit, že já teda rozhodně nejsem humanista. Nemám ráda lidi, vlastně většinu lidí, život beru v podstatě jako konkurenční boj, a ne místo, kde se máme všichni rádi. Proto předem upozorňuji, že s lidmi, kteří mi takhle posrali víc, než pět minut života, nemám žádné slitování a s naprosto otevřenou náručí bych uvítala jakoukoli katastrofu nebo kletbu uvalenou jejich směrem.
Pokud by se mi podařilo zničit těmto lidem život osobně, bylo by to ještě lepší, a až přijdu na to jak, tak to zcela jistě provedu.

Smutnou pravdou ovšem zůstává, že tihle lidé mě dokázali takhle vytočit a dostat do kolen, aniž by muselo dojít k přímé konfrontaci mezi námi. Moje jméno jim nejspíš vůbec nic neříká.
Přesto bych byla šťastná, kdyby se jim do konce života vrylo do paměti.
Paradoxní na tom je, že jsem nasraná a zničená ještě i dlouho poté co jsem z celé kauzy vyšla jako "vítěz".

Některej z filosofů a teď zrovna nevím kterej, a dost se za to nenávidím, má ve svém díle celkem vtipně trefnou myšlenku. Budu tak trošku parafrázovat, nevím jak doslovně to řekl, každopádně nepřátele musíme vždy naprosto zničit(zlikvidovat) o co horší je pro ně prohra s o to větší agresivitou a odhodláním se pak vrátí (a nejspíš nám natrhnou prdel).
BUM (cítila jsem nutavou potřebu vtěsnat sem tento citoslovec.)

No a právě díky těmto poraženým, kteří nebyli úplně rozdrceni, čili lidem, kteří nepřímo ovlivnili moje sebevědomí ale nedostalo se jim náležitého trestu, mám docela bordel v tom kdo vlastně jsem.

Jsem hnusná nebo hezká?
Jsem chytrá nebo hloupá?
Jsem moc stará?
Jsem moc málo blbá a otravná?
Jsou moje prsa moc malý?
A moje vlasy málo dlouhý?
Měla jsem se místo frájiny učit německy?
Neměla bych začít mít ráda psy?
Nejsou moje nohy moc dlouhý a aktivní anglická slovní zásoba moc malá?
Neměla bych se radši rovnou proměnit v tu píču která za tohleto všechno může?

S těmito životními dilematy se v určité chvíli setkává každej. U mě je to bohužel konstantně a daleko delší dobu než jaká by mi byla milá.
Takže pokud někdo víte, jak někomu posrat život a nemáte nic na práci, tak pls pomozte.
Pokud jste čekali, že vám tenhle článek pomůže zvednout sebevědomí tak sorry.
Jediný co vám můžu poradit, je bejt na ty lidi spíš nasraní než abyste se někde váleli v depresi. Je to přirozený a taky větší prdel.

Čauky mňauky.

PS: Na právech je zatím dobře ale furt nic nedělám.
 


O tom, jak nevěřím cestopisům.

6. september 2016 at 21:37 | Pyrit Rose
Jakékoli myšlenky na školu momentálně blokuji, můj ofenzivní postoj vůči veškerému pokroku v mém životě jsem dokonce vyhrotila tak, že čtu asi ten nejhorší cestopis na světě.

Ne že bych teda cestopisy jinak nějak zvlášť četla. Vlastně vůbec. Z toho konceptu, tedy z toho že někteří lidi opravdu dělaj to, na co já jen myslim, se mi totiž dělá mírně nevolno. Ale pár lidí co znám na ně nedá dopustit, takže když jsem viděla, jak na regálu vrácených knih v naší prosťounké knihovně leží něco co se jmenuje "Fucking, loving Ireland", musela jsem sama uznat, že okatější znamení z hůry už nepřijde a že to teda jako přečtu.


Tyvole lidi.

Znám spoustu vtipnejch a spoustu nevtipnejch lidí. Ale tahle holka má v knize tak převtipováno, že se za ni stydim v podstatě celou dobu četby.
Pokud nechce říkat krosně "krosna" a místo toho ji bude vtipně nazývat "bagáží" (můj ty smutku to je mi lingvista) no tak fajn. To se dá. S trochou důrazu to působí dobře. Pokud popisuje umyvadlo na záchodku v místě svého pracoviště tak, že pod vrstvou zaschlé špíny není vidět ani původní barva, fajn. Jenže v té knížce je to těmahle hyperbolama přímo přervaný.
Představte si fakt špinavej záchod. Napadá vás dost vtipně vtipnejch věcí se kterejma by se dalo pracovat že?
Poznámky k vůni, vzhledu, obsahu, živočichům zde žijícím... Jasně. Je toho dost, ale i debil ví, že to nemůže použít všechno jinak to bude působit fakt katastroficky.

Uplnej vrchol byl když si dovolila napsat že jejich spolubydlící totáně zasral celej byt. Teda na tom by nebylo nic tak špatnýho.
ALE!
Cituji: "Kdysi bílé stěny zdobily fleky od kečupu a hořčice."

Do-pr-dele.

Tohle je opravdu na úrovni nějakýho animáku takový skvrny vod kečupu na zdi. Páťák by za to možná u slohovky dostal pochvalu, ale tohle přece nemůže napsat dospělej člověk do knihy, která je nota bene z reálnýho světa, a myslet si, že mu to kurva někdo sežere. Ano i dospělí uměj udělat bordel jak v tanku, ale rozhodně se v podnájmu nebavěj tím, že celý dny šplíchaj hořčici na zeď aby pak mohli zacálovat novou výmalbu.

Evidentně to ale na světě pár existencí nechápe.
Mezi nimi září moje patnáctileté Já a tahle slečna.

Já se tady nesnažím nikoho shazovat, když mi to přijde tak jednoduchý přece bych knížku mohla napsat už dávno sama.ŽE. Ale já fakt hodně ráda rejpu a navíc jsem se při půjčce této knihy stavěla do pozice člověka, kterej by se takhle civilně možná i chtěl o Irsku něco dozvědět.

Ovšem nevím, jak to mám asitak udělat, když je vedle poznámky o Dublinské veřejné dopravě takováhle skvrna od kečupu na zdi. Dělá si prdel a přehání to i u těch celkem důležitejch věcí?
Já fakt nevim!
A dost mě to sere.

Jinak o tomhle píšu samozřejmě jenom proto, že svůj vlastní život si snažím zarvat až někam do střev, abych náhodou nezahlídla svý vlastní problémy.
Na druhou stranu tyhle nevtipný vtípky fakt nemám ráda.
Tak dvě mouchy jednou ranou.
Čauky mňauky ahojky.
Pyrit.

O tom jak mám úzkost ze změn

30. august 2016 at 20:07 | Pyrit Rose
Vždycky, když už si říkám že přispívám na blog tak pravidelně, že snad brzo přetransformuju v psací stroj, se najednou něco vysere.
Tak se zase hlásím, po měsíci, trochu živá, trochu mrtvá, mám taky trochu rýmu a celej život se mi obrátil na ruby. Toš jinak ale faň.

Během osmi let studia na našem milém gymnáziu (šla jsem už z páté třídy) jsem si vytvořila kdo ví proč naprosto katastroficky směšnou představu, že na vysoké bude všechno super, že se budu těšit na ten studentskej život na ty vědomosti, no takovýty sračky chápete ne.
Jakmile něco nemáte, nevlastníte nebo vás to teprve čeká, tak i kdyby to bylo vyleštěný hovno tak po tom budete celou svou ubohou duší toužit.
A jak to přijde?
No však to znáte.
Jde to do prdele.

Pro ty co nevědí, letos jsem maturovala, za zhruba měsíc mě čeká nástup na MU, Právnická fakulta, obor Právo a právní věda. Fajn. Zní to fajn. Působí to fajn. Akorát mi to před maturitou připadalo daleko víc faň než teď.

Poslední dva měsíce trpím zvláštním typem úzkosti.
Zkrátka, jsem z celé té změny, z té školy, z toho že mě prostě život poprvé hodí úplně do prázdna tak nesvá, že radši předstírám, že neexistuje. Naprosto nekontroluju internetový stránky Muni, udělala jsem jenom to nejpotřebnější.
Přišla jsem k zápisu, objednala isic a zaplatila rezervaci za koleje.
Nepřečetla žádnej letáček, nedívám se na internetový diskuze prváků, nezjišťuju nic o předmětech ani o nástupu a čím víc se to blíží, tím usilovněji předstírám, že žádná taková škola neexistuje.

Vážně bych se měla naučit s problémy zacházet jinak, než že je budu horko těžko ignorovat..ale já se vážně nedokážu donutit.

Nechápu ty fanatický magory, kteří si všechno zjistili už 30týho května, každej den kontrolujou skupinnu pro prváky na fb a o všechno se strašně zajímaj. Jaktože jim to jde tak hladce?

Možná mi prostě můj život po maturitě tak strašně vyhovuje, že se mi na něm nechce nic měnit. Ono na tom není nic divnýho, když se můžu válet, trávit chvíle s ním a občas skočím někam do práce.
A možná je to proto, že už předem vím, že nezvládnu ten tlak.

Osamocenej introvert ve velkoměstě, musím si najít práci, páč naši tak nějak nemaj na to aby mě v tom brně uživili, být se čtyřma dalšíma lidma na pokoji, furt se učit, a do toho jezdit domů a tam kam chci jezdit nejvíc.
Já prostě už teď vím, že jsem taková sračka, že to nezvládnu. Že je to až moc velkej tlak.
A tak se snažím předstírat že žádná budoucnost není, že vysoký školy neexistujou a nebudou.
Pomoc.
Čauky mňauky.
Pyrit.

Člověk, který neumí mlčet, neumí ani mluvit.

30. july 2016 at 22:18 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
A tak se rok s rokem sešel a Pyrit se po dlouhé době zase ocitla na horách. Tak zvaná rodinná dovolená abychom byli přesní.
Né, že bych měla ještě pořád věk tak nízký abych se rodinných dovolených zůčastnit musela. Ale i kdybych chtěla s někym jinym tak nemám s kym a je to zadarmo. Tak co.
Jediné co mě mrzí je to, že jsem si letos do jeseníků dovezla o něco míň vína a o něco více penicilinu.
Děkuji bože.
Není zač...
Docela jsem uvažovala jestli je něco tak špatnýho na tom dát si vinnou révu na angínu, antibiotika a tři druhy prášků proti bolesti, a že by to vlastně mohlo být docela supr. Ale ten nudnej dospělej uvnitř mě si řekl, že už je na to moc starej a bude pít čaj. No a tak to máte.
Sama sobě kazím dovolenou.
Paráda.

Díky bravurně předstíranému kašli, který angínu nutně nedoprovází, jsem se alespoň vyhnula první procházce a ukořistila pár hodin sama pro sebe. Bohužel pro mě, a nejen pro mě, jelikož tyto omyly děláme všichni, jsem si dovolenou až moc zidealizovala a teď nevím co dřív.
Číst Hemingweye s čajem nebo Dostojevského s kávou? Vevnitř v peřinách nebo venku pod slunečníkem? Brambůrky nebo tatranku? Trochu yógy a ve zbylých pěti minutách koukat na nebe.
Naplánovala jsem si až příliš mnoho lenošení a teď to nestíhám.
To mě sere.

Koneckonců, momentálně stejně ležím uvnitř chaty na gauči, zabalená do deky jako velkej kokon a snažím se tady o literární vyjádření. Věci občas nevycházej jak maj. C'est la vie.

Na druhou stranu mě příroda velice převelice uklidňuje už pár let a nejinak je tomu i letos. Bohužel i horské chaty zdegenerovaly a místo výhledu na jeseníky můžu ze zahradního posezení čumět ledatak do živýho plotu.
Lidi stojej fakt za hovno.
Jakej to má smysl.

Konečně končím, přes den jsem to nedopsala a už je večer. Za chvilku se předávkuju čajem, ale ve spíži máme ještě jedny takovýty nechutně mastný hospodský brambůrky. Inu, Divide et impera!
Tak jako dám si.
Čau a pusu.
Pyrit.

Krchovský mě baví i v nejhorším.

29. july 2016 at 21:50 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
A zase jsem se zklamala. V takovývh chvílích nemám chuť na nic jiného než se podívat na Zámek v oblacích od Myazakiho. Odtud taky jedna z mých oblíbených citací:
"One thing you can always count on is that hearts change"

Největší omyl lidského pokolení je nejspíš v tom, že předpokladáme, že pokud se pro jednou, nebo pro dvakrát rozhodneme správně, že i druzí se rozhodnou správně.
Bohužel je to sračka.
Pár dní zpátky jsem psala o pocitech se kterými nevím co. Už vím co.
Teď vím, že jsem ty pocity měla vzít, sežrat je, pak je vysrat a dát je někomu znova sežrat.
Tohle fakt není sranda.
Jsem už ale opravdu na třikrát zlomená a možná už by to tak nějak stačilo.
Že prej je na konci každýho tunelu světlo.
Místo toho je v mým tunelu akorát tma jak v prdeli.
Proč.
Ale to už by stačilo.
Tohle stejně nebaví nikoho číst, mě nebaví to cítit, mám z toho zbytečně zrychlenej tep, zácpu a žaludeční vředy.

Rozdíl mezi optimismem a pesimismem je v tom, že pesimismus bychom měli používat každý den jako hydratační krém a optimismus jenom jednou začas jako peel-off masku na ksicht. Vyhneme se díky tomu vráskám ale taky vysokému tlaku.

Co se jinak mého života týče, přečetla jsem Spánek od Murakamiho kterým jsem byla poměrně příjemně překvapená a Dvojité dno od Krchovského. Jelikož je to jediný muž který mě naučil milovat poezii. Zanechám vás tu s ochutnávkou z jeho sbírky:


Tak asi čauky. Nebo mňauky?..Nasrat.Pyrit.

Tři dny.

22. july 2016 at 19:54 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
Tři dny stačily. Tři posraný dny a já ztratila všechnu pevnou půdu co jsem si za poslední měsíc nahrabala pod nohy abych mohla klidně stát. Abych mohla žít a existovat jako lidská bytost.
Ne jako kus hovna bez života.


Posledních pár měsíců stálo za hovno. Nejspíš jsem ztratila víc než jsem získala a přišla jsem o něj. Nebo on přišel o mě.
To je fuk.
Taky jsem byla posledních pár týdnů až měsíců dost opuštěná, takže když se rozhodl vrátit do mého života, ať už jakkoliv, neváhala jsem. Vím, že bych nikdy neváhala. Ani dneska, ani zítra, ani pak.
Tři dny.
Tři dny ve vzájemné blízkosti. Jako dřív. Jako by se nikdy nic nestalo a přitom se toho stalo ještě o něco víc. Všechno mělo hořkosladkou příchuť. Všechna slova. Každý dotek.

Jak říkám, bez váhání bych to udělala znovu, přesto mě děsí, že mu stačily tři dny. Sedmdesátdva hodin, aby převrátil moji existenci. Vymazal všechen ten klid který mi zbýval, aby mě vyděsil a donutil začít zase od začátku.
Protože stačí tři dny abyste si na něj opět zvykli.
Potřebovali a vyžadovali.

Přesto si nejsem jistá co vlastně teď momentálně cítím...nemám pro ty pocity žádný název ani nemají žádný tvar. Ale ty tři dny voní trošku po citronech..
"When life gives you lemons..."
Ale taky voní po těch nejlepších domácích hamburgerech jaký jsem kdy udělala, zapečeným květákem, vínem a nejkrásnějším kotětem na světě.
Když máte pocity a nevíte co s nima, nevíte jak je pojmenovat ani kam je zařadit, nedělejte to. Počkejte než se ztratí a nebo... než vyrostou.

Tolik k mojí neaktivitě, k mému srdci a k mým kulinářským výtvorům.
Jinak jsem si dnes skočila do knihovny a zase si domů přinesla víc knih než jde vůbec fyzicky možné do měsíce přečíst. To je holt můj zlozvyk. Byl mezi nima i Fulghum v angličtině.
Už skoro není, protože jsem si ho dala ke svojí odpolední kávě a číst fulghuma v angličtině je opravdu nádhera.


Čauky mňauky..snad brzy nashledanou. Pápá Pyrit.

Co se děje, když umírá mysl.

17. july 2016 at 12:36 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
Jsem v pasti.
Myslím že jsem umřela za pochodu.
A moje existence je jak jinak než zbytečná.

Nejspíš existuju jenom proto, abych si donekonečna vařila diviznovej čaj do rozkošnýho malýho hrnečku a pohodlně se usazovala v křesle. Každej den se donutím alespoň chvilku hýbat, protože vím, že je to nezbytné, ale bez jakékoliv motivace a energie se to dělá celkem těžko.
Za normálních okolností využívám k napůmpování vůle takzvanou negativní motivaci. Taková motivace hledá důvody proč něco udělat v neúspěchu, posměchu a především v odplatě.

Ale na to jsem poslední dobou až příliš klidná. Můžu si dělat co chci a taky si dělám co chci. Vařím, uklízím, piju čaj a víno, jóguju, medituju, spím, sleduju seriály a čtu. Né že by to byly zrovna produktivní činnosti ale z čistě teoretického hlediska by měly vést k mojí absolutní blaženosti.
Jediné co mi chybí je vidina jakékoli budoucnosti a cíle.
A taky to, že se nemám absolutně na co těšit.
Bez takových věcí se nežije lehce.
Na druhou stranu minimálně ještě pořád žiju.

Naproti tomu počasí máme nyní naprosto fantastické. Furt akorát chčije, fouká bouří a z nebe pomalu padaj hovna. Takový dny mám nejradši.
Dokonce je u nás dostatečné chladno na chlupaté ponožky.
Teď ale vážně, co se má udělat když člověk nemá pro co žít. Existujou na to nějaký doplňky stravy? Dvojitá dávka vitaminu C, dokonalej pitnej režim pak se protáhnout a všechno bude v pořádku?
Vím že nebude.
Nikdy.

O přátelství, partnerství a parťáctví se nejvíc naučíme když jsme sami.
Zjistila jsem, že jsem se za devatenáct let nebyla schopna obklopit ani malou skupinkou lidí kteří by tu vždycky byli.
Není ani jeden.
Ale vlastně mě mrzí jen ten jeden. Víc jich stejně není potřeba.

Chtělo by to nějakej projekt. Něco, čím zaměstnám hlavu a tělo a ještě něco stvořím.
Takhle fakt umírám.
Čauky mňauky..

Dnes jen nevtipně. Omlouvám se.

14. july 2016 at 12:32 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
Dneska včera i zítra prší.
Je to strašně super. Mám moc ráda když je hnusně. Zároveň mám ale pocit, že déšť už vůbec nemá tak očišťující účinek jako dřív. Že už se na něj nedokážu soustředit, potěšit. Nemám na to čas..

Tíží mě spousta věcí. Né že bych teď chtěla bejt nějakej poeta, že používám takový básnický obraty..Ale ono je to fakt. Starosti člověka tíží i fyzicky. Hrudní koš mám těžší než kdy dřív, jsem unavená, těžce dýchám.

Narazila jsem na slečnu která na toho jednoho svého člověka taky nemůže zapomenout. To mi dalo pořádnou šupu přes ksicht. Proč já taky ne?
Je to pěkně na hovno. Už se to nedá vydržet.

Spousta lidí říká že láska je jako droga. To je teprve pořádná sračka co. Nevím kterej chorej mozek tohle vymyslel.
Láska a ten člověk je jako měkkej polštář, jako ten nejlepší posranej polštář na světě s povlečením který v tomhle horku příjemně chladí. A když máte takovej polštář, tak už se bez něj, na jinejch polštářích a v jinejch povlečeních už nikdy pořádně nevyspíte.
To je v prdeli.
Zas je ze mě melancholik. To nesnášim a miluju.
Nebe a peklo. Co víc. Nic.

Poslouchám playlisty který se jmenujou všelijak. Převážně je to indie hudba. On říkal že to stejně všechno zní stejně.
Vzpomínáš?
Jistěže nevzpomíná, co by tu taky dělal.

Z lidí jsem velice převelice doživotně zhnusená. Pořád ještě dělám že jsem mrtvá.
Nevím z jakého důvodu, ale právě koukám na svoje dlaně. Nikdy mi nepřipadaly menší a příliš velké zároveň. Příliš velké proto, že jsou příliš prázdné. A příliš malé protože jsou příliš opuštěné.

Konečně už chápu ty lidi, kteří se vyhýbají lidem. Dřív jsem si mohla akorát představit jaké to je. Teď to vím. Je to velice báječné. Na druhou stranu taky chápu proč se Hemingway zastřelil.

Pokud teda nepatříte mezi hňupy kteří si myslej že se zastřelil omylem při čištění hlavně.
Pak vám nebudu kazit iluze.
Blbečci.

Čauky mňauky. Pyrit

Where to go next