Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

Jak se stát..dospělým

31. july 2013 at 10:05 | Pyrit Rose |  Písemnosti
Nebojte, tohle nebude článek o tom jak vám znenadání narotou prsa nebo pinďour..
Ani nevím proč, ale tak nějak jsem dneska večer zabrouzdala k magám pro děti. Něco na styl pokemonů ,ale mnohem víc roztomilejším. A hned po tom jsem si začala číst smutnou jednorázovku "pro dospělé". Nakoplo mě to k napsání tohohle díla..ikdyž to vlastně s mangou nemá pranic společného.

Podle mě se člověk stane dospělým, teprve až zjistí, že je sám.

Můžete si pod tím představit spoustu věcí. Sám si najednou zavazuje tkaničky,sám chodí na úřady a pohovory. Do manželství vchází taky sám a vylézá z něj ještě osaměleji. Řádově většinu lidí napadne, že už je prostě nikdo nebude držet za ruku. Ano pod pojmem "sám" si představíte osamělého muže stojícího před odbornou komisí v novém podniku.
Já mám ale na mysli mnohem hlubší význam slova "sám".
Už od útlého věku jsme zvyklí všem říkat všechno. Tohle nebo tamto řeknete mamince a tatínkovi. O skrýši v lese řeknete holkám z ulice. A o novém slaměném kloboučku řeknete babičce.
Ale netajíme před nimi nic.
Pak nastává dlouhá éra svěřování se nejlepším přátelům. Říkáte jim o svých láskách a pocitech,ale ještě pořád je tu alternativa rodiče, kterému si stěžujete na přítele, na toho nového souseda který se na vás škaredě dívá a profesora, který vás nechce přezkoušet.
Nemáte co tajit..
Dalším obdobím je puberta ve svém nejhorším slova smyslu. Násilně prosazujete svoji rádoby originalitu, rodičům toho o sobě říkáte žalostně málo (což se podobá zprávě o dnešním školním obědě) a přidáte se do dvou front. Buď říkáte že se nikomu nesvěřujete, ale stejně to děláte. A nebo si založíte deník v ještě lepším pípadě blog. Nikdy jste ty lidi neviděli, ale stejně toho o vás vědí hodně. Vědí kdy jste byl na nákupu,že máte deprese a kolikrát i to jak vypadáte. Sledujete to? Ještě pořád nejste sám.
Už máte co tajit, ale ještě pořád vás přemáhá potřeba to někomu sdělit.
Pak ,ale najednou přijdete na to, že nechcete svoje soukromé věci cpát na internet. Už se rozhodně nechcete s vyrážkou u rozkroku svěřovat přátelům a ani jim nechcete hlásit nový oběv. Chráníte své teritorium,svoje cíle a hlavně svoje slabosti, aby je nikdo nemohl využít proti vám. Chvíli si myslíte že své sestře můžete říct všechno, pak ale přijdete na to , že už se se svými problémy nemůžete vrátit ani k sourozenci ani k rodičům. Partnerovi taky nemůžete říkat všechno, upřímě, pochybuji že byste potom měli ještě nějaký vztah. Je to o odhodlání a síle, protože jenom silný jedinec se může nazývat dospělým. A ta síla spočívá v doživotním mlčení.
Vidíte to?

Takže nakonec budeme všichni..sami

 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama