Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

August 2013

Kontakt s lidmi a jeho vývoj.

25. august 2013 at 20:22 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Mezirasové styky.
Varování:Článek může být (a taky je) ovlivněn nedozrálostí, nenávistí, sarkasmem, ignorancí, arogancí a nechápavostí.

Člověk asi vážně časem dozrává, a tak trochu zmoudří. Děje se to u všech kast, typů, i ras nebudeme si nic nalhávat.
V čem tedy zmoudřela moje maličkost za ty roky co šlapu po planetě?
A nebo víte co, proč to nevzít trochu víc obecně.

Yaoistky, Shipperky, a nebo klasické Fangirls bych v tomto případě hodila do jedné skupiny (Pokud chceme hranice mého působení ještě trochu roztáhnout můžeme vložit i tagy jako hard otaku, gayfreak a klasický asociál.) Tuto skupinu následně rozdělíme podle věku, protože nám jde právě o to stárnutí a dozrávání.

10-12 stadium lama V tomto věku nemá člověk ještě ani pramalou potuchu o čem internet doopravdy je. V životě neslyšel věci jako OTP, fandom, asdfghjkl a taky nikdy ani nezavadil o HS fandom. Což je v pozdějších stádiích naprosto nemožné. Dochází pouze k povrchním a prvním setkáním s temnou stranou.
Tento typ má základní sociální život a přestože může být mírně uzavřený, zas taková propast ho od ostatních nedělí. Jeho vrstevníci zatím nešukají ani nechodí na party.

12-14 Rozhodující stádium. Ať už se nám to líbí nebo ne, doba jde kupředu a typy tohoto věku tvoří bezmála největší část celé yaoi komunity. Pozor neplést si 13ti letou yaoistku a opravdového gayfreaka. Začíná si uvědomovat že je jiný (nebo taky že je něco špatně). Jeho vrstevníci začínají sexuálně existovat. Řádově je tento typ až děsivě blbý na své omezené znalosti. Z tohoto období si většina zkušenějších typů raději nic nepamatuje.

14-15první stádium Konkrétně mezistádium mezi 14ti a 15ti je nejdramatičtější. Na začátku mezistádia se dostaví období usilovného snažení o začlenění do společnosti. (může se projevit o něco později, nebo naopak dříve, ale rozhodně se dostaví). Přichází náhlé živočišné bravíčkové pudy, tento typ má nutkání vyhledat partnera, píše emoce chrlící básně a statusky. Ovšem vinou jeho celoživotní izolace, přílišné inteligence a světaznalosti, se mu navázat jakýkoliv relationship nepodaří. Mohou upadat do depresí a začínají jíst v posteli.

14-15druhé stádium. U procházení kolem těchto lidí si dávejte extrémní pozor. Nyní už zběhlé yaoistky a začínající shipperky si moc dobře uvědomují kdo jsou a co chtějí spoustu gayporna a bishíků. V tomto stádiu jsou nejvíce nenávistní a afektovaní vůči normálním lidem. Těm "obyčejným" (nezávislým na hodnotných seriálech,yaoi,fanfictions a homo-tematice) by nejraději odstřihli přísun kyslíku a zakopali je hodně hluboko. Extrémě asociální, vůči jakékoliv aktivitě zaujatí jedinci.

15-17 ostřílený mnich-stadium Toto je stadium postupného uklidnění. Jedinci jsou každý den(bez větších zranění) schopni přežít život "tam venku" i po delší dobu. Oproti superextranenávistným předchozím jsou spíše nechápaví a čím dál méně informovaní o normálních lidech. Jsou smířeni se svým postavením, a jsou na to hrdí. To co si o nich myslí okolí jde ve většině případů mimo ně a nad fotkami spolužaček (které vypadají jak z nějakého posraného polo-hipster-barbie webu) se už nepozastavují tak dlouho a začínají si uvědomovat, že každý má něco. Proto si daj místo blbé sebelítosti hrnek kafe. (deprese se vyskytují stále ale ne v tak hojném množství) Ale nepleťte si to (nenávist tam pořád je, pouze ji umějí efektivněji ovládat/skrývat).
Ve fandomech už umějí naprosto standartně chodit. Začínají se vyvíjet v opravdu kvalitní autory fanfictions, (literárně nenadaní například fanartů, a nebo jsou zkrátka blogeři).

18+ Zvýšená opatrnost. Tady už začínají bezřehé a mnou nepoznané vody. Nikdo vám nezaručí že hned po dovršení plnoletosti se z vás stane plnohodnotný a mladšími uctívaný kmet. Staré báje vyprávějí, že je to nejkrásnější období.

Byla bych ráda kdyby každý bral článek s nadhledem a snad se u něj i zasmál (haha vím že takový komik nejsem). A před tím než mě začnete pranýřovat protože nemáte nic jiného na práci si uvědomte, že je to všechno (jenom tak trošku) nadsázka a píšu i o sobě. Mějte se milé opice!

Žerty stranou

25. august 2013 at 19:04 | Pyrit Rose |  Diary
Přichází čas rozkošných štěnátek a videí s kočičkami a roztomilými ježečky
(Varování pro členy sherlock fandomu. Ano toto video jsem sledovala už třikrát z jednoho jediného důvodu. A vy víte proč.Johnlock mode activated)
Dneska je jak bych to tak řekla, velice plodný den. Tedy ne velice, ovšem vůbec "něco" udělat, je pro mě gigantický pokrok. Proto jsem se rozhodla, že sem ještě dneska vtěsnám nějaký ten osobní názor (neboli něco, co se rozhodně musí nacházet v rubrice třináctá komnata-místnost s omezeným přístupem)

Jo a jediný smysl tohohle článku bylo nutkání uveřejnit to video.
Protože každý občas potřebujem oňuchání-hodná, do kafe-namočitelná, a následně-spapatelná zvířátka.

Kdysi za dávných časů..

25. august 2013 at 16:01 | Pyrit Rose |  Písemnosti
..nebyla tráva v televizi tak zelená
Sedím si tu v kouktu a snažím se najít druhou ponožku. (protože vzít si ponožky od kterých mám bezpečně obě části je moc jednoduché)
A přemýšlím o starých dobách. Dobách kdy můj deníkoidní blog zajímal i jiné lidi. Ale stežování-si na absenci jakýchkoliv komentářů nechám až na potom.

Moji kdysi-dávno SBčkaři, si právě teď vesele žijí své vlastní internetové životy a protože nejsou tak líní jako já, mají i celkem slušnou návštěvnost.
Celkově mám ovšem při pohledu na blog.cz chuť spáchat seppuku nebo něco podobného. Nic ve zlým, skvělými blogery se to tu hemží (obvzláště těmi urejpanými co nemají na práci nic jiného než shazovat začínající lamky..)
O množství blogísků zasvědcených americkým celebritkám a nejmenované anglické zženštilé skupině ani nemluvě.
Taky mě příliš nepotěšilo, že se tu v podstatě nenachází stejný homo-internetis jako já. Vypadá to, že veškeré osazenstvo které si pamatuje ještě temné časy internetu, počátky fandomů, a čas kdy neexistovali samozvaní hipsteři, se propadlo do země, nebo se rozumě omezilo na své tumblr účty a celkově anglickou část internetu. (Ne jako že by se jim někdo divil)

A tak se tedy znovu ptám, jestli je možné získat na super-mega-giga-frekventovaném blogísku cz nějaké čtenáře. Pokud možno na inteligenční úrovni trochu vyšší než linie šimpanzů. Odpověd je jednoduchá. Asiže ne.
Vážně nevím jak to úspěšné blogy dělají. A řekněme si upřímě, to že je blog "nejnavštěvovanější" nemusí ani trošku znamenat že je vážně kvalitní. Přímá rovnice kvalita-navštěvovanost, nás opustila už někdy kolem roku 2000, ne-li dřív. A pokud máte blog, který čítá desítky (možná i stovky) pravidelných čtenářů, existuje pro vás taky rovnice:
1.vy-spousta tupých opic co vám leze do prdele aby získala internetově oblíbeného maskota
2.vy-spousta tupých opic která kopíruje vaše články
3.vy-jste tupá opice
4.vy-hrstka kvalitních čtenářů-gratuluji jste čaroděj

Tak se tedy mějte hezky milé opice. A pamatujte, že zanechávat po sobě stopy (komentáře, olajkování, peněžní dary a novorozeňata) je dobrý skutek.

Fandom fitness

24. august 2013 at 16:00 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Aby se náhodou neřeklo.
Né všichni na tumlru závislí Homo internetis nemusí být pravým obrázkem geeka, neeta, nerda a já nevím čehovšeho. Však to znáte chlupatý pupek, velký pupek, vousy i na čele...
Abych se do tohohle stádia nedostala (a to jsem proklatě blízko) rozhodla jsem se vyzkoušet nějaké mezi mými spolužačkami oblíbené fitness challenge a fitness workouty, želbbohu naprosto nepasují do mého každodenního programu. Abych tak řekla nepasují ani na můj charakter.
Vyperoxidované blondýny na každé motivační fotce. Prodloužené vlasy, umělé nehty, ztmavené řasy, kilo make-upu a někde mezi tím jako bonus stehna připomínající dietní párečky.

Pokud chce někdo jako já cvičit. Nejspíš musí zapátrat daleko hlouběji. Naneštěstí, se mi nepodařilo najít zrovna to co jsem očekávala. Ten kdo se pohybuje ve vodách internetu už nějakých pár let se jistě nejednou setkal s titulem "thinspiration". Názorná ukázka:
Vážně děkuji nechci. Fakt bych si přála aby moje váha byla tak nízká, jako moje sebevědomí po projíždění podobných gifů.
Hlavní problém je asi v tom, že být vyhublý je v dnešní době prostě strašně "hipster", takže i veškeré oblečení co se mi líbí, vždycky visí na člověku který připomíná víc ramínko, než bytost s (vůbec nějakou) tělesnou konstrukcí.
Takže znovu. Kde má najít inspiraci člověk, který se nepohybuje na hraně anorexie a naprosté mentální vypatlanosti?:

F

"For the Mycroft Holmes in all of us, who want to be a little more like Sam Winchester
Feel free to submit any workouts, recipes, or motivational fanart..."

více pod perexem->

Pro lidi s krásnými kadeřemi, co se jinam nevešly

24. august 2013 at 14:17 | Pyrit Rose |  Písemnosti
Z některých lidí vyrostou krásné růže.
Už od počátku pěstěné, izolované, krásné, elegantní a urozené. Určené k darování z největší lásky a hluboké úcty.
Já mám ale ráda úplně jinou odrůdu lidí. Ty co rostou s pýchou plevele. Bez zábran, omezení, všem navzdory.

Dnes jsem dočetla další knihu.Dlouho jsem se jí vyhýbala, protože se tak nějak vymykala veškerým standartům mnou kdy čtených děl. Nenápadná kniha neznámé autorky, která se už přes měsíc líně povalovala na poličce.
připadala jsem si trochu zahanbena tím, že tak velký samozvaný čtenář jako já, schovává ve své knihovně výtisk který nikdy nečetl.
Navzdory mým očekáváním byla kniha velice zajímavá. Vlastně možná až moc. Plná smrti, smůly, křivdy. neočekávaných zvratů, ubohých lidí, lidí co rostou jako plevel a s lstivostí šelmy čekají, až měsíc zasvítí na jejich stranu bojiště. O lidech co by se radši měli schovávat ve stínech, je o Těch, kteří nechtějí chápat a o těch, kteří byli špatně pochopeni.
Ale i ta největší špatnost se může skrývat za rouškou cností.

Afterdark

22. august 2013 at 17:24 | Pyrit Rose |  Books
Afterdark
Haruki Murakami
Román krátký, středně dlouhý.

Co dodáti. Snad, že narozdíl od "O čem mluvím když mluvím o běhání" je to klasický Murakami. Je to přirozeně způsobeno rozdílem žánru, ale knížka se čte o hodně snáz. Vlastně sama.
Román (jak je ostatně u autora zvykem)spojuje více dějových linií. Sleduje hlavně tři lidi a jedno místo. Mari-klasickou hrdinku. Sečtělá, nevýrazná, obyčejná, inteligentní studentka. Její sestra Eri. Eri s andělskou tváří která se odmtá probudit. Takahaši-mladý trombonista a lavhotel.(složenina slov "love" a "hotel"-V japonsku a jiných státech existuje opravdu velká spousta levných hotelů kde lze zůstat přes noc ale i na "odpočinek". Jistě si domyslíte, k čemu slouží.)
Sem tam se příběhy propojí. Všechno co působí bezvýznamě má v závěru velký význam. (opět typické)
Styl knihy je talé zajímavý, každá kapitola je označena jako časový údaj. Vše se odehrává během jedné noci, přičemž četbu vnímáme spíše jako film. Což bylo taky účelem.Stáváme se jakousi pomyslnou kamerou, snímáme děnní nočního Tokya a sledujeme tyhle tři.

Anotace: Afterdark, autorův čtvrtý román vycházející v češtině, nabízí napínavý psychologicky laděný příběh, s fantastickými a hororovými prvky. A také dynamický styl sekvence kdy příběh vnímáme očima kamery. Murakami decentně a úsporně rozvíjí čtenářovo očekávání. A všechno končí jaksepatří nedokončeně, neboť do další tmy zbývá ještě spousta času.

Konečně konečné hodnocení: Na jeden zátah. Stoprocentní spokojenost. Opět jsem si uvědomila, proč je právě Murakami mým oblíbeným autorem.Dokázala jsem se stoprocentně vžít do příběhu a všechno vnímala s obrovskou citlivostí. K jeho stylu není co dodat a ke knížce taky ne. Vážně ji mám ráda.

O čem mluvím, když mluvím o běhání

14. august 2013 at 11:19 | Pyrit Rose |  Books
Tahle knížka se v mé knihovně suveréně protlačila na poličku oblíbených.
Pokud jde o její anotaci, jedna věta řekne víc než dost.:
"Kniha memoárů rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, hledače pokladu jak se stát spisovatelem a nakonec jak jinak, běžčce na dlouhou trať." Jakožto člověk, alespoň okrajově splňující kritéria všech třech kategorií, jsem byla z její koupě právem nadšena.

Nutno ještě jednou říci, že se nejedná o úplnou autobiografii (což ani nikdo nikdy netvrdil, ale spousta lidí to předpokládá). Jak sám autor říká, jde o memoáry, postavené na krátké lidské pamět, běžeckém deníku a taky přípravě na další maraton v New Yorku.
Nejlepší asi bude když vám knihu rozvedu, v každé z fanouškovských kategorií.
Skalní příznivec :Nedozvěděla jsem se toho o svém idolu ani moc, ani málo. Důležité jsou zejména první kapitoly, kde autor rozebírá svou předspisovatelskou kariéru. Není to autobiografie, takže nemůžeme čekat, že se dozvíme kdy poprvé pokecal brindák a jakou holku měl na střední. Nerad o sobě mluví (což často zdůrazňuje) a já se mu ani nedivím.
Hledač pokladu, jak se stát spisovatelem: Nenazvala bych to přímo takto, nikdo vám nenapíše na čelo čarovnou formuli, která vás vystřelí mezi literární giganty. Ovšem číst jaksi "od spisovatele, o spisovatelích" je delikátní záležitost. Alespoň pro mne.
Běžce na dlouhou trať: Ať se vám to zdá jak chce nefér, tato skupina je ochuzena nejméně. Je jí věnována intenzivní péče a nejbvíce času. Nutno podotknout, že pokud běhání vnímáte spíše jako pomalé krvácení do mozku (bolestivé a děsivé) moc slavně se vám knížka číst nebude. Mix běžeckého deníku/závodů/tréninku/fyzických bolestí a pocitů, se může nezůčastněnému čtenáři zdát poněkud nudný.

Konečně konečné hodnocení: Spokojenost. Jak to ostatně u Murakamiho bývá vždy. Musíte ale vzít v úvahu, že akci a jakés-takés storyline najdete v podobné knize jen těžko. Proto je vhodné ji dávkovat po troškách, vklidu, ideálně při večerní kávě.

Proč praví lidi a city neexistují

12. august 2013 at 0:31 | Pyrit Rose |  Písemnosti
..to video mám ráda, velice pozitivní
Dospělí (nebo taky pseudodospěláci) si kolem sebe pěstují divnej svět. Však víte, třeba se nebojej strašidel pod postelí. Ani nevím jak a kdy tenhle zlom přijde, ale nedokážu si představit (a vlastně ani nechci), že bych nebyla alespoň trochu vyděšená z té prázdnoty pod mou matrací.

Ikdyž prý existují i nenudní dospělí. Ti o kterých jsou hipstery oblíbený filmy a tak. Jó ty mám fakt ráda. Ale v dnešní době každej něco kritizuje a zpochybňuje. Tak třeba láska. Když má jeden dospělej pekelně blbej den, dokáže celý třídě malých dětí navykládat, že je to pohádková zhovadilost. A pak jsou tu lidi, kteří tvrdí že je, a je krásná.

A ti první házejí špínu na ty druhý a naopak. Pořád dokola. A stejný je to i s těmi zajímavými lidmi. Tyhle věčný dohady o tom co "je" a co "není" nás nakonec zblbnou a máme pocit, že všechny ty krásný a ušlechtilý emoce vymyslel prostě nějakej znuděnej blb.

A protože je filmů čím dál víc, a čím dál víc lidí je ve stresu a má blbý dny, logicky se zvětšuje i ta nejistota ohledně existence pravých citů a lidí.

Což není nic nového pod sluncem a postupem času si sama nejsem jistá, co tím vlastně chtěl básník říci.
Pěknej začátek nového dné, milé opice.

Dobré ráno přeji (11:32)

7. august 2013 at 11:32 | Pyrit Rose |  Diary
a supermegagigamňamózní snídani
Mám strašně nepříjemnej pocit, že jsem na něco nebo někoho zapoměla. Ale vážně nevím na co. A taky mi to něco říká, že ten člověk bude pekelně naštvanej..nebo zoufalej. Je to jakobyste nevímproč, strčili morče do ledničky a zapoměli na to.

Dále. O životě mé sestry nemám moc zpráv. Tedy až na to, že jí i v jejím věku (úctyhodných 12let) kluci píšou básničky na dobrou noc a vůbec, vystřídala víc partnerů než by člověk očekával a chtěl očekávat. A tak vždycky přijdu do kuchyně a najdu po ní otřevnej časopis, kterej prozkoumám, v zájmu získání informací o té malé existenci v baráku.

Nikdy jsem nějak neměla ráda bravíčka, popcorny a časopisy, kerý se v dnešní době specializují na drsňácká tetování Justina Biebera, ale mám pocit, že jejich vývoj jde pěkně do kytek. Tohle bravíčko bylo otevřené na stránce se "zaručeně mňamózními koktejlíky"..
Tenhle článek prostě musel psát šílenec.
Na sestřin rozkaz jsem jí jeden z těch koktejlů udělala. Už jenom ingredience mi připadaly dost šílený. Petržel, rajčata, mrkev, okurka, špenát, pažitka, lžička medu.. jasně.. Po tom co jsem všechno úspěšně namixovala z toho vzniklo hnědý cosi.
jako blití to nejenom vypadalo, ale i chutnalo, takže
poučení: recepty z podobnejch časopisů jsou určeny pouze dětem které nemají přístup k mixéru (protože jsou moc mladí, jejich rodiče jsou velice chytří, a možná mají strach z toho že by u mixování mohly otěhotnět)



Internet citizen

7. august 2013 at 2:15 | Pyrit Rose |  Diary

Na mém budíku je nevímproč čas 6:27, ale můj zatím normální počítač udává 0:45 (což je tedy ten správný časoprostor).
O čem se budeme bavit? O věcech co dokáží stimulovat génia.
Tedy vlastně né moc o věcech, a já se za génia taky nemůžu považovat takže..

Ukázalo se že o prázdninách je můj mozek nejvýkonnější (a to bezdebat) kolem půl jedné ráno. Což není ani překvapující, ani potěšující. Sedím u velkého starého počítače v obýváku (s klávesnicí která má hlasitost úderů asi jako můj starej psací stroj) a tak nějak doufám že nikoho nevzbudím, protože na novej noťásek si slavnostně vydělám až za dva tejdny (možná měsíce). Popravdě vůbec netuším ja jsem se k počítači dostala.
Hrdě jsem si prošla svým extrovertním obdobím (ale o tom snad jindy nebo až níže v článku) a taky ho nadšeně ukončila, což znamená, že teď budu klidně tlustá jako prase a vůbec to mě ani nikoho dalšího nemusí srát. Což znamená že jsem sem došla se dvěma muffiny v rukách, jednom v puse a jednom na hlavě.(A ještě pořád je třičtvrtě na jednu ráno..)

Mám ten problém, že moje články buď obsahujou gigantický nic a nebo je toho v nich nacpanýho až moc. Takže se budu snažit něco vytlačit(eliminovat). Ale stejně to bude dlouhej článek.(a nebo taky ne, v závěru jsem ho značnou část ukrojila-vsuvka autora)

Vraťme se tedy zpět k jeho účelu. Co dokáže stimulovat mého génia? Ani nevím, ale probrat ho z mrtvých mi trvalo nějak dlouho. Je tedy pravda, že jako dříve aktivní bloger, jsem si zvykla na celkem vysoké standarty a blog který nikdo nečte (tedy ani nemá šanci ho číst protože je v něm pěkný nic) mi motivace moc nepřidá. Každopádně stalo se. Jsem tady, znovuzrozená. S novou chutí ke článkům a ještě větší nenávistí k lidské rase než dříve.

Čemu se tedy v těchto dnech aktivně věnuji?
  • internet!INTERNET á..internet
  • Neustálým stalkrováním tumblru slečny, která se zabývá cosplayem Sherlocka Holmese. A.. no prostě od ní nemůžu odtrhnout oči.↓
  • Hledám blog, který by mě nějakým způsobem zaujal a mohla bych ho přečíst celej. Jsem asi moc náročný čtenář.
  • Koukám se na Johnlock, Wholock, a Sherlocked videa, do zblbnutí. I na ty největší ptákoviny se za den podívám klidně desetkrát.
  • Čtu přiblblý mangy. A nebo mangy který jsou děsivý a nechutný a ještě k tomu nemaj smysl..
  • Zabývám se vymýšlením výmluv proč nic nedělám. Je to celkem k popukání.
No nic tak čauky mňauky a zase příště.Je zajímavé že když jsem článek začala psát bylo 0:45 a najednou je 2:09..Možná nějaká chyba v časoprostoru..ne dělám si srandu. Jenom tumblr a divná manga.