Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

Pro lidi s krásnými kadeřemi, co se jinam nevešly

24. august 2013 at 14:17 | Pyrit Rose |  Písemnosti
Z některých lidí vyrostou krásné růže.
Už od počátku pěstěné, izolované, krásné, elegantní a urozené. Určené k darování z největší lásky a hluboké úcty.
Já mám ale ráda úplně jinou odrůdu lidí. Ty co rostou s pýchou plevele. Bez zábran, omezení, všem navzdory.

Dnes jsem dočetla další knihu.Dlouho jsem se jí vyhýbala, protože se tak nějak vymykala veškerým standartům mnou kdy čtených děl. Nenápadná kniha neznámé autorky, která se už přes měsíc líně povalovala na poličce.
připadala jsem si trochu zahanbena tím, že tak velký samozvaný čtenář jako já, schovává ve své knihovně výtisk který nikdy nečetl.
Navzdory mým očekáváním byla kniha velice zajímavá. Vlastně možná až moc. Plná smrti, smůly, křivdy. neočekávaných zvratů, ubohých lidí, lidí co rostou jako plevel a s lstivostí šelmy čekají, až měsíc zasvítí na jejich stranu bojiště. O lidech co by se radši měli schovávat ve stínech, je o Těch, kteří nechtějí chápat a o těch, kteří byli špatně pochopeni.
Ale i ta největší špatnost se může skrývat za rouškou cností.



Dlouhé blonďaté kadeře, při každém pohybu lesknoucí se jako by na nich probíhaly každou sekundu malé exploze tajemství. Zlaté, rozkošné, nevinné kadeře. Tváře které při sebemenším náznaku citu zrůžovějí. Jemná pleť podobající se smetaně v porcelánovém hrnku. Rysy ostré tak, že mám strach se jich dotknout abych se neřízla do prstu. KOsti viditelné ani nezdravě, ani vulgárně. Kostra tak dokonalá, že by se podle tohoto člověka dala vyučovat anatomie dokonalosti. Cnost a dokonalost rozpoznatelná z pouhého držení těla. Homo specialis unikatis. Homo perfectus. Člověk dokonalý, neopakovatelný, perfektní.
Ač však zní můj popis jakkoli přejeměle, byl to popis muže. Aristokratického, ženského, můj opak je mou přesně propočítanou druhou polovičkou.
Závidím lidem podle méjho popisu, dívkám, chlapcům, ale mou závist by jistě utišil pocit, že něco podobného vlastním. Svou vlastní panenku, celou moji, odevzdanou, upřímnou, stejně jako její oči.
Tolik jinou od mého vlastního vzezření. Zatímco ostatní malé holčičky toužily po šatech s honzíkem, já celé hodiny fantazírovala o tom, jak si mě jednou vyzvedne elfí král. S urozeným nosem, špičatýma ušima, vysoký tak že se dotkne koruny stromu. A také o upírech. O tom jediném, s krajkovými rukávy, manžetovými knoflíčky s perleťovým leskem a potutelným úsměvem. Úsměvem který dokáže zakrýt všechny duše kterých se zmocnil. Dokonce jsem měla i jasnou představu i o odlesku v jeho očích, který bude zosobňovat tu nekonečnou historii, kterou už zažil a zažije, vepsanou tam někde mezi duhovku a bělmo.

Moc po nich toužím
A možná to tak má být. Temnota přeci už od pradávna touží po ovládnutí světla, opanování a nikdy nevrácení, alespoň to tak bývá v pohádkách.
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama