Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

October 2013

Nejvícnejlepšejší den v roce

31. october 2013 at 12:26 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Takže
abychom to tak nějak shrnuli
Je 31.října 2013 a venku se ještě nezastavil přenádherný a přesto děsivý vítr, což je milé i divné zároveň.

Já osobně beru podzimní přípravy zahrady k spánku jako nejlepší relaxaci která je zdarma. Hlavně proto, že je o hodně jednodušší něco ničit a vytrhíávat ze země, než to zdlouhavě sázet. Jsem velice netrpělivý člověk, a tak je pro mě stříhání rostlin a kácení křovin naprosto ideální, závisí totiž jen na mojí vlastní rychlosti. A zrovna když jsem něco rvala i s kořeny, zahlédla jsem v hlíně něco, co mi udělalo neskutečnou radost.
Hluboko pod podzimním listím, které jsem odhrnula, rostly dvě bílé fialky.
K téhle květině se vztahují pouze moje nejmilejší a nejkrásnější pocity.
Dvě bílé fialky koncem podzimu
Matka říká "že už jsou z toho ty kytky fakt zblblý,jak je furt horko a pak zima, a proto vyrostly"
A já říkám, že je mi to jedno, protože je to stejně krásný

A to jsem ještě včera viděla padat hvězdu. Podruhé v životě. Víte, vždycky když kolem země má letět nějaká kometa, nebo roj meteoridů, a všichni seděj s dalekohledama u oken, já to většinou prospím. Takže je to pro mě opravdu nevídanný zážitek.
Padlá hvězda.

No ale dnes jsem se chtěla bavit o něčem úplně jiném. Halloween. Je mi jasný že dnes o tom bude mluvit každá česká blbka. A jejich názory mě upřímě vůbec nezajímaj. Stejně vám každej druhej napíše, že to ani není náš svátek a je to komerce.
Jo, zato nakupování věnců a svíček na hřbitovy ve velkým jenom v jednou v roce, protože jsou zrovna dušičky, komerční neni, co?
Já tenhle svátek miluju. Opravdu je můj nejoblíbenější (upozorňuji že nejsem satanista nebo tak) ALe když někdo leží celej život ve fantasy knížkách, (upozorňuji že nemluvím o stmívání..gah) trochu ho podobné noci fascinují.
Zkrátka a dobře halloween je skvělej. Už jenom ta atmosféra, je přece podzim. Všude barvičky. Do toho strašidelné historky a čaj, trocha cukroví a dýňový koláč.
Tak teď se hezky uvolněte. Přehoďte si přes postel huňatou deku, udělejte si velký hrnek čaje a nebo kafe, podle toho na co máte chuť, zatáhněte žaluzie a zapalte si svíčku a oblečte se do pyžama.
Roztáhněte se na postel, huňaté ponožky jsou samozřejmě nutností, a pěkně si pusťte filmy Tima Burtona. Samozřejmě mluvím o ukradených vánocích a mrtvé nevěstě. Jednak proto, že atmosféra těhle filmů je dokonalá a tak trochu strašidelná a přitom milá. A jednak proto, že i příběhy samotné jsou milé.
Pokud vás přestanou filmy bavit, tak se dfo něčeho začtěte. Ale do něčeho tematického, nekažte si dnešní den červenou knihovnou proboha. Doufám že jste všichni četli Strašidlo Cantervillské, je to krásná klasika od Oscara Wilda.
Krásný příběh, a naprosto ho na halloween zbožňuju. (Ano čtu ho pravidelně každý rok)


No a to by snad bylo k dnešnímu dni všechno. Užijte si ho prosím.
Uvolněte se.
Na nic se nesoustřeďte.
A nechte se střašit.

Trick or treat!


Kuřácká přestávka.

27. october 2013 at 17:26 | Pyrit Rose |  Písemnosti

Ode mě pro mě, vás a všechny

Posadila se, už měla zapáleno, ale až po druhém potahu to přišlo.
Poprvé po dvou měsících jí opět zachutnala cigareta. Asi to byly dva měsíce. Možná tři.
Neměla čas nad tím přemýšlet, a nebo možná měla, dneska měla moře času.
Vítr jí příjemně hladil šíji. Nebyl moc studený, jen příjemně chladný, ale přecejen dost teplý, neměla husí kůži.
Husí kůži nesnášela. Každá pleť tak vypadala ohyzdně, nebylo na tom nic erotického ani pěkného. Prostě se vám postavily bradavky, všechny chloupky na těle a kůže zhrubla. Kdo by měl rád hrubou kůži? Přejela si po jemném zápěstí a opět potáhla z cigarety.
Takový pocit znají jen kuřáci, pocit kdy vám ta malá tyčinka udělá větší radost než společnost jakéhokoliv člověka.
A možná jej neznali jen kuřáci. Asi každý člověk musí mít nějakou svoji tyčinku kterou potřebuje, a ona se mu občas odvděčí nevídanou slastí.
A nebo ne všichni, třeba hloupí a zamilovaní lidé lidé takové věci nepotřebují. A nebo potřebují? Zvykla si lidem říkat, že je miluje. Ale on je asi velký rozdíl mezi "milovat" a být "zamilovaný", alespoň ona to tak vidí.
Tři měsíce to je dlouhá doba. Tři měsíce válení se ve vlastním hnusu, ve hnusu společnosti se kterou strávila veškerý čas. Byly to takové velké tři měsíce, opakují se každý rok. Doba kdy předstírá že je normální nebo přímo doba kdy normální opravdu je. Patří do společnosti, řeší problémy společnosti, mezi lidmi s lidmi.
To je hnus.
Dva měsíce nic nenapsala. Nad ničím neuvažovala. Kdyby uvažovala, určitě by to bylo nad cigaretou. A když člověk uvažuje nad cigaretou má takový archaický, spokojený pocit. Ale ona teď dva měsíce kouřila protože jen kouřila. No a to byl tedy vrchol.
Konečně se vrátila její múza. Nejspíš teď sedí nahá na její posteli a čeká až její vlastník dokouří. Nebo nemusela být nahá. Kdo kdy tvrdil, že múza může mít pouze podobu krásné ženy která sedí nahá za vámi když pracujete? Pracujete. Myslíte. Tvoříte.
Už ale chtěla přestat myslet na múzy a jejich dokonalá prsa. A tak přemýšlela o všem co za poslední týdny četla. Protože tehdy ještě četla bez sebemenšího zájmu. Tehdy? Proč použila "tehdy", když přemýšlí o posledních několika týdnech?
Ale ono je to vlastně úplně správné slovo. Mezi "ní včera" a "jí dnes" je teď velké sklo. Neprůstřelné. Obarvené. Neprůchodné. Bezejmené. Viditelné i neviditelné sklo. Hmatatelné jenom myšlenkami, myšlenky přece mají ruce, alespoň myslí.
Jenom vlastní myšlenky vás dokáží obejmout tak, jak sami potřebujete a líbají vás na krk, protože se vám to líbí a nemusíte si o to trapně říkat. Nedrží vás za ruku a nebije jim srdce.
Nesnášela tlukot srdce. Je to otravné. Lidem co jsou s ní vždycky bije srdce až moc rychle.
Což je otravné.
Vědět že ten člověk vedle vás žije a bije mu srdce, když si právě přejete aby vedle vás nebyl. Aby zmizel někam hodně daleko, protože na něj nemáte náladu. Ale ona nerada ubližovala jejich srdcím, tvářím a hrdosti klidně, ale srdce je bránou k pocitům. to je jasný, vždycky začne bít když něco cítíte. A ona měla strach že by se to srdce vedle ní zastavilo kdyby mu ublížila. A proto jsou lidská srdce tak otravná. I nejděravější charakter má tlukoucí srdce, které začne rychle bít při návalu emocí nebo v kalhotách.
Udělalo se jí špatně.

Co až se JÍ jednou zastaví srdce? Nebude za to moct člověk, to je jasné, ale zastaví se, když bude ještě mladá, protože od patnácti kouří deset cigaret denně.

Hlavní je, že včera jí ty cigarety zdaleka nechutnaly. Prostě jenom kouřila. A když dokouřila, zapálila si další a při každém šluku doufala v zázrak. Ano, ten pocit znají určitě jen kuřáci. Potáhneš hořký kouř do plic a doufáš, že hned bude všechno jiné, lepší nebo tak něco.
Byla příšerně unavená, ale spokojená nebo tak nějak.
Čekala na tenhle okamžik tři měsíce. Na okamžik kdy se v ní něco pohne a přesto nebude mít husí kůži ani zrychlený tep.
Něco takového docela klidného.
Za nejkrásnějšího podzimního vánku jaký letos zažila.Krásné pocity. Po třech měsících.
Možná dvou.

autumn feelings

15. october 2013 at 14:51 | Pyrit Rose |  Photo-diary



















Občas nemáme právo dělat rozhodnutí

6. october 2013 at 15:45 | Pyrit Rose |  Diary
...ani sami za sebe
A taky nám občas něco leží v hlavě. Neustále převalujeme v mysli jednu a tatáž věc. Nikde nekončící klubíčko myšlenek. Tedy to se nám opravdu jen zdá. Každá myšlenka někde začíná a někde končí. Je to čistá přímka mezi akcí a reakcí, a my k ní jenom namotáváme další.
No vlastně, ne nenamotáváme. Ostatní myšlenky akorát natahují ruce k té jedné hlavní. Jsou to prosící lidé, natahují se, sápají se po hlavním klubíčku, až z toho nakonec vznikne zamotané něco.
A to něco vám už nedá spát.
Zamotaný úvod, není-liž pravda?
Ať už to vypadá jak chce nekonkrétně. Některé věci se ani konkrétně specifikovat nedají, ovšem základním bodem je fakt, že to všichni známe.
Ať už se stalo něco velkého, nebo úplně malinkého, najednou nastal den kdy na to budeme pořád myslet. A pořád a pořád. Je jedno co jste dnes chtěli udělat, cojávím vykoupat kočku, přečíst si knížku..nejde to.

Jenom sedíte, usrkáváte čaj, který se k podzimu tolik hodí a čtete. Čtete vzorně a systematicky. Každý řádek, každé slovo, každé písmenko. Čtete tak bravurně, že byste mohli nahlas recitovat bez jediné vady na proslovu. Ale pak se na konci stránky zastavíte. A nevíte vůbec nic. Vaše oči vzorně vnímaly všechno. A vy to víte, víte že jste celou stránku přelouskali, ale o čem všechny ty věty byly určit nemůžete.

To klubíčko převalující se ve vaší hlavě totiž ničí veškmeré spoje mezi vaším vnitřním a vnějším vnímáním. Právě jste ve stavu, ve kterém byste podle návodu sestavili autodrom, ale v zásadě byste už po třech minutách zapoměli, jak jste se k tomu vůbec dostali.

Prázdné místo. Místo tolik plné, až se najednou zdá prázdné. Otupělý obličej, ochrnuté smysly. Nic vám nechutná, a ono ani nemusí, vzorně sníte co před vás kdo postaví, ale žádný požitek. Jen prázdné smysly.
Je strašně těžké se v takovém stavu soustředit na práci. Vlastně vůbec na "něco".
A víte co je nejhorší? Že ona to není žádná existenciální otázka. Je to jenom souhrn úvah a ideí, protože se vlastně nic nestalo ani nestane. Nejste v časovém presu. Vlastně máte fůru času, kolik jen chcete, a mozek ho nedokáže využít nijak produktivněji, než přemýšlením o sračkách.

Sedíte za stolem a nervózně poklepáváte nohou, téměř vychladlé kavy se vaše ruka zatím ani nedotkla a z vrásky mezi obočím lze lehce vyčíst, jak vyčerpaní jste. Soustředíte se na myšlenku, ale najednou je mezi vámi a myšlenkou stěna z mléčného skla, otočíte se na druhou stranu a narážíte na stejný problém, tedy stěnu.
Je důležité nehledat v těchto dnech žádná východiska. Vaše myšlenky nejsou zásadní. Jsou prázdné, myšlenky bez duše. Východiska ani řešení neexistují.

V prázdných dnech nemá cenu chovat se dospěle, a taky nemá cenu se nikomu svěřovat. Ono to ne vždy pomáhá. O neurčitých pocitech a zamlžených myšlenkách se taky mluví dost těžko, co si budeme povídat.

On za to nejspíš opravdu může ten podzim. Přestože ho máme tolik rádi.
Kdybych byla podzim, taky bych chtěla aby kvůli mě všichni měli blbou náladu.
Smutní lidé jsou mnohdy krásnější
než ti hloupě šťastní.

For my dear fall
Pyrit

Fruitless love

2. october 2013 at 22:00 | Pyrit Rose
Ať tady také občas zazní něco o názvu blogu, že.

Jste mladí, a co takoví lidé dělají, no zabouchávají se. Bezvyjímek.
Každý má rád romantiku, tedy zejména tu neopětovanou, která ale nakonec vždycky vyústí v přesladký heppy end. Tlesk Tlesk, konec tečka.
Musíme si uvědomit, že každý známe neopětovanou lásku. A nevím jak vy, celkově asi patřím do velice divné subkultury lidské společnosti, ovšem mám kolem sebe skupinu lidí, kteří se nedokáží tak nějak zamilovat. Ani romanticky, ani normálně.
Milujeme hodně věcí, umění, knížky, klasickou hudbu, slovní přestřelky, ovšem s lidmi už to máme horší. V čele se mnou.
Ale nebudeme se bavit o mě, opět to zevšeobecníme, ať se necítíte opomenuti.
Mým dnešním havním hrdinou ovšem bude právě článek co se zamilovat neumí. Jen těžko můžu mluvit o věcech z mnou neprozkoumané oblasti, že.

Nemažme si med kolem pusy, tenhle človíček je v devadesáti procentech povýšený samotář. Jen tak sám si bloumá, uzavírá se do sebe a přátelům píše jen když něco potřebuje. Uvažujeme-li, že náš člověk není úplný jožin z bažin, je také celkem logické, že pár potencionálních poloviček se už v jeho okolí vyskytlo.
Bez velkého vzrušení u našeho člověka něco sem tam proběhlo, ale nic vážného, ani pro jednu stranu. Ovšem pak se dostane do věku, kdy už prostě mladí lidé nemyslí (a nemluví) o ničem jiném než jak se svojí lásenkou s prominutím prošoustali celolu noc. No a náš člověk je neoblomě rozhodnut, najít si svého pravého protějška.
A tak hledá kde se dá, chová se mile, občas s někým zajde do kina, ale on je rozdíl v "milovat" a "být-milý". Za pouhou milost vám nakonec nikdo moc nepoděkuje. To je jistý.

Náš hlavní hrdina se tedy nějaký čas potácí, chvíli hledá partnera, chvíli to vzdává, chvíli někoho má ale za úplnou chviličku už zase ne. Je to velice romantická představa co?
Jak si ubohý človíček kráčí životem, potkává tolik nových tváří, tolik milých tváří, ale ikdyž jsou všichni hodní a milí, nedokáže jim věnovat svoje srdce, ani jednomu jedinému. Je to ubíjející.
Jen malou poznámečku. V této situlaci už je úplně jedno, jestli je danému článku společnosti lidově řečeno u prdele, jestli někomu ublíží a nebo každému politicky vysvětluje, že to prostě není ono. Toho člověka zlomíte, naserete a taky mu ublížíte. Alespoň na moment.( Za předpokladu že už k vám něco ušlechtilého začal cítit.)

Ale pozor. Je v podstatě naprostá tutovka, že nikdo neumře bez svého ideálu. Jednou se vám v životě oběví velké *boom* s krutopřísněnádhernou osobností. A *bang* jste v tom až po uši. La-dy-da. Standartní děj každého dojáku, nakonec budete odcházet ruku v ruce a kousat do jednoho hambáče (aby to bylo hodně hipster)
No ale teď se trochu vraťme. Vy jste ten nad lásku povýšený, a ušlechtilými city nedotknutý zmrd. Najednou před vámi stojí dokonalost sama. Zadek jako dárek boží, nejradši byste zlíbali jeho myšlení a vůbec.
Je to pro vás TOP. A ten TOP je to jediný na co jste celej svůj promarněnej milostnej život čekali.
Skočíte do kina, pobavíte se, zašoustáte si, i po pětadvacáte se při pohledu na něj prostě třepete jak hora sulcu. A pak se jednoho dne uvidíte a..
"Moc se ti omlouvám, jsi strašně milý/á a mám tě hrozně moc rád/a ale myslím že to prostě není ono, já tě..asi nemiluju nebo..prostě tě mám moc rád ale..."-řekne osoba naproti vám.
"Oser jak svině, velice dobře se bavím"- řeknu já za svým laptopem.
A máte to. Ono to není nic hezkýho. Když jste se celý život nemohli zamilovat vy, tak nikde není napsaný, že váš TOP se musí zamilovat zrovna do vás. A upřímě to tak není ve většině případů. Existuje na to statistika.


NO ale pro dnešek už toho rozumování snad necháme.
Našli jste se v článku?
Patříte do ligy zmrdů, nebo naopak ublížených milovníků?
Pac a pusu, pac a pusu
Pyrit