Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

January 2014

Strachy, krachy, temný pády, krvavý vodopády

29. january 2014 at 20:05 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Četla jsem zajímavou knížku. Ale její obsah teď raději nechme bejt.
Vlastně to odstartovalo úplnou pitomostí a shodou neskutečných náhod.
Já tedy normálně psychohororní parodie nečtu. Ani se normálně nedívám na horrory. A rozhodně nerozkoukávám otravně strašidelný seriály.
Ovšem občas se to stane. A v nejhorší případě se to stane v jeden týden.
Po tom co jsem v sobotu s milým viděla něco co bych mohla, s trochou odporu jaký k těmhle filmům mám, nazvat vydařeným kouskem.(Tak akorát abych si na něj vzpoměla zrovna, když ležím ve vaně plné vody a v celým baráku vypadnou pojistky. Což se mi tedy konkrétně dneska stalo dvakrát. )
Dále se začnu suveréně, sama samotinká, dívat na american horror story.
A pak příjdu domů.
S tím, že vím že celej den nebude nikdo doma. A pak začnu dočítat knížku, která mi masíruje psychiku jako žádná jiná. Výbornej nápad ty kreténskej debile! Ještě něco? Možná by sis měla pořídit kadidlo nebo fotku ježíše.
Každopádně svoje myšlenky v takovéhle situaci nemůžu nechat být, že. Můj mozek naprosto paralyzuje tu svoji část, která je schopná vnímat jen a pouze naši realitu (nebo mám alespoň pocit, že je to naše realita),takže rozumově jsem najednou asi tak na úrovni negramotnýho blbečka po mozkové obrně.
OVŠEM, uvažuji daleko rychleji, co se těhle čáry máry-fuků týče. Vlastně co se čehokoliv týče, do čehokoliv totiž můžete ty čáry máry monstrmáry přidat.
Jde mi o to, že v prázdným domě, kde jsou divný zvuky naprosto nedílnou součástí jakékoliv půlnoci a deštivýho dne, se nejlépe uvažuje o tom jak vlastně ta moje "reálná" část mozku funguje.
Zkrátka a dobře, jestli je všechno tohle, TO co prožívám jenom kvůli tomu posranýmu hororu, obrovská, gigantická blbost, protože strašidla, stíny v zrcadlech který nepatří vám a dotyky ledových rukou na zátylku neexistují. A ..prostě neexistují a tím končí naše realita i jakákoliv jiná realita, a nebo..
A nebo, je náš mozek opravdu tak omezenej jak tvrdí psychologové a šílenci.
Čili, když se nám stane nějaká hodně traumatická záležitost, existuje psychoterapie (či jak to nazvat) která vám pomůže na tuhle událost zapomenout. Né úplně zapomenout, ale vytlačí ji z vašeho podvědomí, a tak vás do konce života nebudou strašit noční můry vztahující se k této události.
Tohle popření vzpomínky je dvojí.:
Cílené-Máte asistenta (psychaře), který vám pomáhá se zabitím této vzpomínky.
A pak je tu druhá možnost, kdy to probíhá naprosto podvědomě. Váž mozek je natolik chytrej, aby vlastně věděl, jak neskonale je blbej, takže chápe, že některý věci prostě nechápe. Nemůže je pochopit, akceptovat, protože riskuje svoji vlastní poruchu, nebo by se musel skoro každou půl hodinu restartovat (omdlít, upadnout do transu..co já vím).
Lidé si toho samozřejmě všímají až u velkých záležitostí. Ale za předpokladu, že by ty události nemusely být tak velké, je možné že podvědomě vytlačuje určité "aspekty" každý den?
Co když jsou tyhle příběhy/filmy/historky takový..spouštěč pro každý článek lidské rasy, a činí nás vnímavějšími?
Zkrátka a dobře jsem poté mnohem vnímavější a tolerantnější vůči těmto "aspektům"? Vůči stínům v zrcadlech, časovým posunům, lupnutím kloubů které nepatří mě? Prostě jsem si schopná všímat věcí, které za jnormálních okolností cíleně ignoruji?(Tedy můj mozek je cíleně ignoruje?)
Vemte si jak iracionálně se oproti běžnému dni chováme, když máme strach. Občas, pokud jste velice vnímavý člověk, kterej dopustí, aby mu blbá psychoknížka dělala z mysli čalamádu čtyři hodiny, se můžou objevit i fyzické iracionální počiny.
Známe je třeba od kosmonautů. Když člověk ve skafandru poprvé vyleze do kosmu, je vystaven obravskému tlaku. "Tlak" momentálně znamená tak nějak všechno-dohromady. Strach z poruchy na přístrojích, strach z nějaké vesmírné katastrofy, strach o rodinu, víra kterou v něj někdo vložil když ho klidně poslal do vesmíru, odpovědnost, samota..Přirozeně se s takovou náloží nedokážete soustředit, a už vůbec né koncentrovat na nějakej blbej vzorek meteoritu. Aby jste to zvládli, vytlačíte to právě touto koncentrací. Jste jako robot. V mozku máte úplně stejně vymazáno jako ta robotická sonda, která tam ještě před chvílí stála místo vás. Prostě, udělej svůj úkol. Rozkaz.
Díky bohu jsou skafandry kosmonautů vybaveny takovou..mobilní jednotkou intenzivní péče, která hlídá naprosto všechny životní funkce. Jak je ten člověk vystrašenej, a soustředěnej na jednu věc, naprosto normálně přestane dýchat.
A v tu chvíli mu musí někdo ze základny na zemi pošeptat do ucha: "Uklidni se kámo, nech toho a nadechni se, už tři minuty zadržuješ dech a asi tě to vůbec nesere."
Stejně jako když máme odpornej strach TADY, na zemi. Strach z příšer, strach z toho že to není možný, strach z toho, že to není možný a když si budu myslet, že je to možný, zavřou mě do místnosti vycpané matracema.
Hele každej známe okamžik, při kterým scvakneme prdel tak, že mezi půlkama neprojde ani pšouk.
Ale teď k té zajímavější části.

Další kouzelnou vlastností načeho mozku, je přirovnávání vjemu, k situacím které už jsme prožili.
Jakási syntéza a srovnávání toho co jsme už někdy viděli, prožili,slyšeli, cítili, s tím, co slyšime, vidíme a cítíme teď.
Člověk jako takový rozhodně zrovna dvakrát nerozumí procesům svého mozku. (Kdyby ano, určitě bychom už dávno uměli využít jeho plnou kapacitu a ne jen tu malou část). A tady opět nastává prostor pro vaši fantasii.
Slyšíte zvuk. Ten zvuk se samozřejmě ozve zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli ano, rozhodně když jste sami doma a teď, jako každý chytrý školáček zjišťujete (analyzujete, spojujete), co TO kurva bylo.
Musíme nahlédnout i k faktu, že lidský sluch není nijak dokonalý, máme taky omezené spektrum slyšitelných zvuků a jako bonus, musel být onen zvuk relativně tichý, pokud si nejsme jisti CO to bylo.(Respektive CO ten zvuk způsobilo. Rozbitá sklenice nám bude celkem jedno, pokud za její rozbití může postava s kostnatýma,nepřiměřeně dlouhýma rukama, čupřinou hadů na hlavě, která ještě navíc levituje půl metru nad zemí.) Takže stejně jako ke každému lupnutí můžete najít racionální vysvětlení (sousedé, vlhkost ve starém domě, schody ze starého dřeva které uvolňují tlak střádající několik desítek let..), můžete pro něj najít stejně dobře i iracionální vysvětlení (zkousnutí zubů, lámání kostí, cizí kroky, něco se plazí po vašich starých dřevěných schodech..).
Stejně dobře se můžeme pobavit omezeností lidského zraku. Taky existuje celkem malé spektrum viditelného světla, rychlosti a v neposlední řadě i relativně malé zorné pole. Například naše periferní vidění (neboli to co lidově "vidíme jen koutkem oka") je hodně zkreslené, existují části našeho zorného pole kde ani nejsme schopni rozeznat barvu předmětu, natož jeho tvar nebo přesné umístění v prostoru. Oko předměty zkrátka zachytí, ale neidentifikuje. A speciálně ve tmě dokážeme naše oči doslova "oblbnout" úplně nejvíc jak to jde. Lidské oko, s omezeným spektrem viditelného světla je také schopno využít, jen velice malé množství tohoto světla "ve tmě". Ale to vám nemusím říkat, všichni jsem se učili už na základce, že kočičky a pejsci viděj ve tmě daleko líp než my. A zase se dostáváme do fáze porovnávání a přiřazování vjemů vzpomínkám. Čímž pádem nám vznikají z věšáků nevzhledné obludy s klepety a tak dále..

...


Sama si nejsem jistá, jestli je opravdu správné naprosto tyhle věci ignorovat, a zachovávat chladnou hlavu ať se děje cokoli. Protože tyhle věci přece NEEXISTUJÍ. Existovat a neexistovat. Vždyť je mezi tím tak tenká hranice.
I vy teď můžete existovat, ale za třicet sekund už existovat nemusíte.
Protože vás možná něco chytí za rameno.
A jediným škubnutím vám vyrve střeva.
A nebo si lehnete do vany.
Namydlíte si celej ksicht, protože se nemáte čeho bát. Máte oči zavřený už strašlivě dlouho, protože si obličej musíte opláchnout dokonale. Nikdo nemá rád, když ho z mýdla štípou a pálí oči. Možná máte takový nepříjemný pocit, ale zaháníte ho svými omezenými myšlenkami na jednu realitu a na "možné a nemožné". Konečně si spláchnete poslední mýdlové bublinky z řas a otevřete oči.
Sedmi tenkými dětskými ručičkami se na vaší vaně drží cosi s lidskou tváří a článkovitým, né spíše larvím, tělem. Obličej TO drží zhruba pět centimetrů od toho vašeho, a dívá se na vás jedním (zbylým) okem. Když se podíváte na to druhé, udělá se vám na zvracení, protože se ztrácí ve zhnisaném důlku, který by působil prázdně, pokud by z něj neodkapávalo "něco" s konzistencí a barvou semene, což je dozajista pozůstatkem onoho druhého oka.
Začínají vás bolet vnitřnosti, střeva se dávají do pohybu s další vlnou odporu který u vás vyvolává obludin dech. Páchne to, jako týden staré kálení vašeho psa smíchané s lidskými blitky. Ten odporný nakyslý pach.
Z vlastních zvratků které cítíte na jazyku vám vytrysknou slzy.
V tom obluda vysune z pod svého těla obří škorpióní ocas a bezvarování vám ho skrz vaši vlastní pusu strčí dovnitř. Naštěstí se nepohybuje směrem dolů trávícím traktem, kde by vám mohla napustit orgány jedem. Všechny do jednoho by uhnily, se silou tohoto jedu tak možná do šedesáti sekund. A to všechno zaživa, doslova byste cítili jak vám odpadává levá srdeční chlopeň od komory.
Místo toho si uvědomujete jen takové nepříjemné křupnutí. Cítíte že škorpioní ocas prošel skrz. Obrovský hrot na jeho konci vám teď trčí ze zátylku. Za chvilku bude po vás. Ale vaše hlava sebou ještě stále vyděšeně škube. Bum.
Poslední co si pamatujete je sedm dětských rukou na obrovském larvím těle, které osahávají celé vaše tělo. Né to není to správné slovo. Doslova jím pronikají. Buclaté prstíčky se vám zarývají pod kůži a trhají obrovské kusy masa. Vaše vana se mění v rudou lepkavou lázeň. Cítíte známý železný zápach. Teď vám to odtrhlo celou dlaň. Jediné co vám z levé ruky zůstalo je pahýl končící někde u zápěstí.
A teď už neexistujete.
A vůbec si neuvědomujete jak špatně se bude kriminalistům uklízet ta sračka co po vás zbyla.
Protože ne-existujete.
A zabilo vás něco co nemělo nikdy existovat.

Studené barvy a chodící svetry s ocasem

28. january 2014 at 19:56 | Pyrit Rose |  Diary
A já zase nedělám nic.
Práce se mi hromadí.
Knížky mi padaj přes hlavu.
Čínsky už umím říct jak tepelně upravenou rybu ráda jím,
ale latinsky nedokážu složit ani kloudnej citoslovec.
No to tedy možná vlastně jo.
Moje kočka vypadá jako obrovskej chodící svetr.
Její zimní chlupy jsou všude.
Nemůžu nikde najít teplý odstíny olejovejch barev.
Všechno se nese v bělosti a zmrzlosti posledních dní.
Hnusná sračka se proměnila ve dva centimetry sněhu.
Cítím se šťastně nešťastně

Sama mluvím, jakoby to bylo kdovíjak jednoduchý

27. january 2014 at 20:59 | Pyrit Rose
Občas mám vážně chuť střelit se do spánku, abych to ostatním a hlavně sobě ušetřila.
Hlavně ve chvílích kdy si sama nejsem jistá jestli mluví moje pusa, nebo moje prdel.
Teď nechci mluvit o tom, že člověk je každým denem chytřejší a chytřější a tudíž mu jeho včerejšky připadají jak z pomocné třídy. A speciálně pokud si přečtete tak tři roky staré příspěvky nebo konverzace, budete si připadat jako totální retard.
(Tedy, vlastně mám celkem chuť o tom mluvit)
Ale napřed se zaměřím na něco jiného. Tedy né na důkaz kreténismu vašich minulých já.
Určitě jste sami sebe někdy nachytali, jak radíte člověku, který se nachází v podobné situaci, v jaké se Vy nacházíte celkem běžně. Depresi.
A poradíte mu nějaké východisko. Spíš tedy hromadu psycho hoven, které by mu/jí nevímproč měli pomoct.
Samozřejmě nepomůžou.
A nebo taková klasická existenční krize. Je jedno co řeknete. Lidé/mořské okurky a spol. potřebují v tomto stavu určitý podmět. Budeme tomu říkat spouštěč veselého sociálního života. Čili SVSŽ a ten můžete najít prakticky kdekoliv. Každý opravdu každý člověk má ve své duši(srdci) malé místečko rezervované nějaké své touze. Můžete namítat, že o něčem takovém nemáte ani tušení (což není tak úplně pravda! Někteří říkají, že nemají žádnou touhu aby byli zajímaví. Někteří na ni zapomínají ve shonu všedních dní. Navíc se tyhle věci hodně mění.), ale každopádně tam je.
A k pomalému zvednutí se ze sraček vlastní existence úplně stačí jediná pozitivní myšlenka upínající se k téhle touze. A SVSŽ téhle myšlenky může být cokoli. Fotka, slovo, příběh, melodie, člověk, světadíl, hele tyhle věci jsou hodně individuální. Každopádně to ani trochu neovlivní vaše argumenty.
Můžete se ohánět čím chcete "však ono to bude lepší", "nesmíš si to všechno tak brát", "ale prosímtě, drž hubu a přestaň mluvit jako troska", "přestaň se litovat".Podmět musí být něco konkrétního. Musíte se přímo trefit do slabin té sračky co obklopuje vaši zoufalou osobu. Samozřejmě existují i další lidé ve vašem postavení. Radílci, kteří se tváří až příliš zůčastněně. Vymýšlejí různé strategie, radí vám co začít dělat a co nedělat, radí jak vyřešit vaše splíny, zkouší obrácenou psychiku, zkrátka cokoli aby "pomohli" (ikdyž jim o tom v zásadě skoro nikdy nejde. A vždycky je tam nějaký sobecký faktor).
Mimochodem. To. Jsem. Já. Těší. Mě.

Myslím že upnout se k té jediné myšlence (touze) a začít ji realizovat se nazývá "plnění snů". Ikdyž si tím nejsem jistá, zatím jsem nenašla čas ani prostor na tak konkrétní soustředění myšlenek.
Asi mám strach, že by se svět stal jednotvárným.
Za to sama sebe celkem nenávidím. Vždycky mluvím jako by to bylo kdo ví jak jednoduché. Tohle všechno. Najednou se soustředit na jednu věc. Všechno si užívat. Vypadat báječně. Mluvit chytře. Působit elegantně. Jako bonus dát svému životu smysl..
Ale nemyslete si, že koukat na svůj život jako negramotnej blbeček a nevědět co s ním je nějak vyjímečný. Myslím že je to skoro úplně naopak. Lidi co si už ve vašem věku plní sny, vědí za čím jít, co dělat a co naopak nedělat a nechat za sebou...Ti jsou podobní těm pětiletým dětem v talentových show, které dokáží zpívat jako Michael Jackson.
Omezený zboží. Jedni z mála. Ohroženej zvířecí druh.

Ale oni mě lidi asi nikdy nepřestanou udivovat a překvapovat.
Seděla jsem takhle doma s jednou z nejsebestřednějších osob kterou vůbec znám. Je to klasický příklad jedince, který mluví jenom o sobě, a všechno co se točí kolem ní je o hodně zajímavější než váš život, ikdyby na vás včera spadnul meteorit.
Tupě jsem čuměla na fejsbůk nějaké krasavice s opravdu obrovskýma kozama.
"Víš co si myslím?" Ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se přímo na obrovský dudy na monitoru a zamířila k nim svou poznámku.
"Ne nemám ani tušení na co tvůj ptačí mozek celý dny myslí. Na co teda myslíš?"
"Že jseš fakt hodně chytrá" Odpověděla mi ta osoba (nikoli slečnino poprsí).

V tu chvíli jako by ze mě opadla minimálně polovina mojí krizovosti a otupělosti. Mozek mi začal startovat, jako když zapínáte počítat. A přímo před očima se mi objevilo obrovské vyskakovací okno.
"No jo Pyrit! Úplně jsme během tvé deprese zapoměli jak moc jsi vlastně chytrá. Tvůj život má budoucnost. S pozdravem Mozek." V podobné situaci si vždycky začínám uvědomovat zelenost trávy a modrost oblohy a vůbec..proto skoro nikdy neděkuju. Zkrátka a dobře, ono asi úplně stačí člověka za něco pochválit. Ano přesně tak. Máte úplnou pravdu. Opravdu to funguje jako pamlsky pro psy.

Tak co?
Poplácali jste už dneska někoho po zádech?
Podrbali ho za ušima?

A hodili pamlsek?
Nikdy není pozdě někomu říct čím je vyjímečný.
Pokud vyjímečný je.
Pyrit

Tired? Yup,Thiiiiiiiis much.

27. january 2014 at 17:38 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Jak se žijí prázdné dny.
Jak může plný člověk prožívat prázdné dny a prázdný člověk plné dny?
A pokud si člověk není jistý, zda je plný nebo prázdný, může bezpečně určit zda jsou jeho dny plné a nebo prázdné?

Myslím že vylít si občas svoje spisovatelské střevo je potřeba. Když už jsem tedy narodila bez toho básnického.
Mohla bych začít nějakou otřepanou frází, třeba "dny pomalu ubíhají.." , ale musela bych sama sobě dát do nosu, protože je to lež jak věž. Zaprvé, pokud někdo tuhle frázi používá, většinou si ani neuvědomuje celou její hloubku a šířku. Čili, ten co napsal tuto frázi jako první opravdu mohl mít pocit že mu dny ubíhají pomalu. Pomaloučku mu protékají mezi prsty.
Ale ujišťuji vás, že pokud si to do nějakého článku napíše dnešní člověk, dazajista nepřemýšlí nad tím, jak mu doopravdy dny ubíhají. Prostě to tam strčí. Vypadá to hezky, poeticky a vyhne se stresujícím myšlenkám na hektický průběh svých dnů.
Za předpokladu, že není prázdným člověkem prožívajícím prázdné dny.
A nebo tak nějak. Čím víc nad svojí úvodní myšlenkou přemýšlím, tím víc se v ní ztrácím.
Mám pocit, že prožívám prázdné dny. Prostě jenom další den, místo kterého bych do kalendáře mohla nakreslit černou díru, a v zásadě by v tom nebyl nijaký rozdíl.
Ale pokud jsou dny prázdné a v podstatě vyplněné "ničím", měly by se přece táhnout, a ubíhat strašlivě pomalu.
Místo toho se koukám na trosky svého bytí, které se zmenšují (zkracují) každým dnem. Všechno se děje velice rychle. Bezhlavě.
Líbí se mi to, i nelíbí zároveň.
Je každých mých 24 hodin tolik zbytečných a prázdných nebo mám prosttě jenom moc velké nároky? Opravdu nedělám vůbec nic a nebo je to jenom iluze?
(Můj mozek si velice rád pohrává se slovem "iluze". Kolik iluzí nás vlastně obklopuje? A nebo je to jenom slovo vhodné do kdejakých výmluv?)
Prožívám opravdu jedno velké nic a jsem zbytečným člověkem, nebo je to jenom vysokými předpoklady? Předpoklady mými, nebo ostatních? A pokud já nedělám nic, co tedy dělají ostatní?
Řekl mi vlastně někdo někdy že jsem zbytečná a plýtvám svým časem, nebo to do sebe neustále leju jenom já? Snažím se sama sebe zničit podobně kontrastními myšlenkami, či k nim dostávám podněty?
Každopádně by nikdo nevěřil, jak je přemítání nad vlastním bytím unavující. A vlastně počkat, všichni by jen svorně přikyvovali. Ono to tak totiž je. Je to děsně náročný, ikdyž vlastně (asi tedy) neděláte nic, a tím pádem nemáte moc nad čím přemítat. A to je možná právě ten důvod.Tomu nad jak velkou prázdnotou balancujete, je přímo úměrná velikost zbytečnosti balancování nad zbytečností. Což znamená že zbytečné balancování je asi milionkrát únavnější než balancování nád kádí s krokodýly (nebo bojovými želvami).

A celý tadyten článek je vlastně jenom produktem náhlého zpomalení. To že je pololetí a uzavírají se známky zaznamenají tradičně naprosto všichni. Nejenom děti, jak by se mohlo zdát.
Každopádně jsem přišla ze školy s tím, že na každý den v týdnu nám teď vychází průměrně 2,8 testu a i plýtvání času se stalo mnohem produktivnějším a smysluplnějším.
On má člověk k bezcílnému bloumání po internetu hned větší chuť když ví, že zítra píše čtvrtletku z matiky a fyziku. A teď, když jsem úspěšně přežila veškeré studijní bitvy (značně zmlácená a bez ruky) a mám čas, provádět tyto internetové čuňárny naprosto legálně, cítím se ještě hůř než kdykoliv dřív.
Jaké z toho plyne ponaučení?
Nikdy nepřemýšlejte nad tím, co vlastně celé dny děláte.
Stejně se dopracujete pouze k prázdným blábolům a filosofickým prasečinám.
Pápá
Pyrit

Rychlé úsudky. Souzení knih podle obalu a jiná pekla.

4. january 2014 at 21:19 | Pyrit Rose |  Písemnosti
Vánoce jsou čas rodiných návštěv a seancí a všelijakého děsu.
A zjistila jsem, že nejlepší způsob jak si zkrátit povídání o ničem, je zeptat se na svatební fotky. Od svatebních fotek se lehce dostanete k fotkám dětí, oslav, mrtvých, známých a čas utíká rychleji.
Ovšem u nás v rodině jsou fotky celkem tabu. V podstatě v přímé pokrevní linii z papínkovi strany není nikdo, koho by si šlo zapamatovat v dobrém. Jsme prostě rod největších hajzlíků na světě. Co si budem povídat.
Ale staré fotografie mám ráda, to zase jo. Ať se jde každej hipster klidně vycpat. Protože ať si na sebe vezme sebeobludnější svetr a udělá sebehnusnejší fotky sama-sebe, nikdy nebudou tak obludný, jako ty strašně tmavý, sto let starý sépiový "pasovky".

Ale jedna fotka co se mi dnes válela v rukou se mi vážně zalíbila. V takové sépiově-zeleno-černé barvě. Je na ní muž, fotka je maličká, jen doprostřed hrudníku a dost. Má na sobě pečlivě vyčištěnou vojenskou uniformu, a velmi krásnou tvář. Už podle výrazu je to velice vnímavý a starostlivý mladý muž, krásný jako obrázek. Skoro herec! Vykrojené rty, lícní kosti, ani jedna vada na celém obličeji. Nad čelem efektně zalakovaná vlna tmavých vlasů.
Stojí dokonale narovnán, se semknutými rty, a vážným (ikdyž trochu zasněným) výrazem ve tváři. Tak jak to má u vojáka správně být.
Ovšem nic není dokonalé ve všech směrech a když se konečně fotky vzdávám a položím ji zpátky na stůl, s tím, že se nemůžu zamilovat do tváře někoho, kdo je už třicet let po smrti a navíc můj předek, vidím, jak se všichni na fotku zamračili. A když jsem podotkla že je to opravdu krásná fotka, zamračili se ještě trochu víc.
"Tak tohle byl teprve hajzl"
Vagabundsky si děda odplivne." Vlastní ženu dostal na vozík a jakej to byl cholerik panečku. Když si nedal hned po ránu trochu kořalky, to lítalo všecko luftem. Aj talíře a pěsti. To byl panečku zlej člověk. Nakonec tu chudinku ouplně utrápil a vlastním frackům vyrval skoro všecky pačesy jak je za ně táhal."
Hajzlíci.
Jak jsem vám říkala. Ale chlapec to byl, jako obrázek.
Navíc, pokud by chtěl někdo brojit k jeho obraně... Nemohl mít žádné válečné trauma (které by způsobilo jeho mentální nestálost), do opravdové války se nikdy nedostal, protože kulhal a byl alkoholik neschopný se soustředit.
A to je jedna z životních lekcí, které mě naučily nesoudit knihy podle obalů. On ten obal může vypadat hůř, ale taky líp než samotný obsah. A to je potom možná, ještě smutnější.

asdfghjkl SHERLAWK!!

2. january 2014 at 0:05 | Pyrit Rose
Ok..děťátka vážně pochybuji, že vydržím dva dny bez spoilerů, ale tento článek zatím žádné NEobsahuje!
Vlastně to není ani článek.
Chci vám jen říct, že to byla opravdu jedna z nejlepších věcí v mém životě.
Ty dva posraný zničený roky za to stály!
Děkuji svému fandomu.
Vám všem milí Sherlockians!
Všichni jsme přežili!
Ještě pořád se třesu.

Tady vám akorát ráda naservíruji trailer na druhou epizodu:

Taky bych vám chtěla sdělit, že je nový článek na oficiálním blogu Johna Watsona (ALERT ALERT ALERT tam už ty spoilery jsou!) TADÁ<- KLIK

Ovšem jeden malinkatý spoiler si neodpustím:
"Time to go and be Sherlock Holmes, again"
Bye
-SH

Get out your cheekbones and turn up your coat collars!! ‪#‎SherlockLives‬

1. january 2014 at 20:10 | Pyrit Rose |  Benadicted
Jenom rychle abychom to všechno stihli. Sherlock začíná už relativně za chvilinku. A já chci, aby se pojem "sherlock fandom" zaprvé, rozšířil mezi "český lid" a za další podat zprávu těm méně informovaným z nás.
Na většině hromadných chatů a online televizích vyčkávají Sherlockians už od božího rána. Já osobně konkrétně už od deseti hodin.

Viděla jsem už dva dokumenty o ledních medvědech a taky řetězec muzikálů (ano to je dnešní repertoár BBC..nemusí dávat nic zajímavého když májí pro dnešek stejně o sledovanost postaráno). Trailer na Sherlocka se průběžně opakuje během celého dne a před začátkem jakéhokoliv vysílání najednou zazní dramatická hudba a je nám poskytnut záběr na dveře 221B Baker street. Právě teď běží na BBC "Gnomeo a Juliet" takže pokud si chce někdo zpříjemnit čekání pohádkou, nažhavte své streamy.
Jinak, za sebe můžu říct, že dnes nemusíte posty ani hledat. Sherlockians ovládají internet. Tumblr, twitter, Facebook, DeviantArt, weheartit a dokonce i na lookbooku se našlo pár sherlock outfitů (to mi připomíná že ještě stále sháním svou purple shirt of sex)
To by bylo vše miláčci. Přeji nádherný večer plný Sherloc-feels. Jinak opět upozorňuji všechny. Všechny. (Protože česká blogová scéna o tom zjevně nemá ani páru) ..Dodržujte pro lásku boží minimálně ty DVA mezinárodně uznávané dny bez spoilerů.

‪#‎SherlockLives‬