Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

February 2014

Někde nastala chyba, restartujte prosím svého teenagera, pokud problémy přetrvávají, je to pěkně v hajzlu.

28. february 2014 at 0:50 | Pyrit Rose |  Diary
















Jak se probouzej múzy, dávaj dohromady seminárky, řešej průsery a píšou články?
Čajem.
Asi po třistapadesáté jsem přečetla Shakespearovi sonety. A po třistapadesáté se cítím přeplněná. Tedy těmi sonety. Je to zajímavý pocit. Ano pocit, něco jako "Somewhere in the world someone just misquoted Shakespeare. I can sense it. I must fix it" Dámy a pánové, sláva nazdar výletu, zase jsem zdegenerovaná angličtinou o něco víc).
Dny mám přeplněné, hlavně tedy existenčními úvahami.

Teď vážně,
poznámky na plochu vymyslel satan.
Když se na to podíváme procentuálně, strávím u svýho notebooku 60%celýho dne. V momentě kdy sedím u noťasu, jsou ode mě všechny moje poznámkový notesy vzdálený zhruba tři metry (což jsou tak přibližně rozměry mýho pokoje a ano je to nechutná vzdálenost). Takže přirozeně ať najdu cokoli, myslím naprosto cokoli, co je nutno někam poznačit, narvu si to do milionu poznámek hozenejch na ploše. (Už je jich tolik, že když ty poznámky náhodou rozkliknu, není plocha vůbec vidět). Aneb vítejte v životě velectěnné Pyrit.

Nenechte se mýlit, tento článek byl už od začátku odsouzen k proměně v hromadu random shitu. Už jsem dlouho takovej otravnej artikl nesesmolila.

Nyní k těm vážnějším věcem. Co se stane když necháte teenagera, který si během týdne prošel třemi přednáškami o tom, že by si měl najít životní cíl, osamotě? Projde Sebepoznáním: Postupem času si je vlastně na 120% jistý, že je jenom zkurvenej mluvící brambor a nikdy nic nedokáže. Což jako zkušená troska dokáže završit tříhodinovým pozorováním přehlídek Victoria's secret a následným kolapsem celého organismu. Někde nastala chyba, restartujte prosím svého teenagera, pokud problémy přetrvávají, je to pěkně v hajzlu.

Vlastně se celé moje myšlení točí kolem dvou hlavních témat. Prvním tématem je právě to existenční.
"Když přiberu ještě trochu, budu schopná změnit gravitaci země? Hořej prdy? Co budu jednou v životě dělat? Proč jsem k ničemu? Cancy cancy.."
A ten druhý okruh myšlenek? No objevuje se zvláště v čase kdy se mám učit, nebo si zapamatovat, co všechno musím tento tejden udělat..Nelze ho přesně specifikovat, ale vyjádřila bych to asi jako: "Potato, potato, ching chong tomato"

Jinak nedělám zhola nic. Snad jen, že z latiny opět umím nic. Vlastně počkat. Značně jsem si oblíbila větu "Pedicabo ego vos et irrumabo" (dejte si to do google translate z latiny do angličtiny, to je asi nejpřesnější a nejjednoduší překlad) Pokud vás tato větička a její původ zajímá o něco víc, hoďte to do wikipedie. Anglické. Česká má v oblasti úchyláren obrovské díry ve vzdělání.)

No a to by bylo ku dnešnímu dni tak nějak vše. Čauky mňauky. Pyrit.


People sometimes tell me that I look sad and tired. I know I look sad and tired. I AM sad and tired.

23. february 2014 at 20:20 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Zasekanej počítač a prázdný ruce.
Asi jsem dneska byla nějak moc vyděšená. (určitě). Mozek se mi proměnil v jakousi temnou změť. Hovno změť. Spíš v odpornou černou tekutinu, která mi za chvíli vyteče..očima..nosem.
Nebyla jsem schopná napsat to na blog, nebyla jsem schopná to nijak popsat (nikdo neposlouchá). Ale starý psací stroje pomáhají. Člověk se u nich víc uvolní.
Zase jsem se úplně složila. To co si člověk slíbí už nikdy nedělat. Dělá. Nechá. Padá tam kde už jednou zakopnul.
Prostě jsem stála a za pět vteřin praštila pěstí do skříně a svezla se na podlahu. Seděla, brečela, srdceryvně. Schovávala si obličej do dlaní, jako bych snad to zoufalé zvíře ukryté v mých rysech chtěla před někým schovat.
Pravdou ovšem je, že se nikdo nezajímá, nestará. Schovávám své zvíře ve smrtelných křečích jen sama před sebou.
Brečím. Vyžaduji pomoc. Chci pomoc. Ale přitom nenávidím. Ó jak já nenávidím. A žárlím.
Svádím to na ně. Na koho? Na všechny.
Všechny viny. Všechnu svou slabost a (i)racionální strachy. To, že se nikdo nezajímá. Nestará. Nestará o to aby mé zvíře bylo trochu míň zoufalé. To, že nemám svého umělce, který se mnou bude kouřit v bílých peřinách. To, že moje budoucnost není už dávno nachystaná na stříbrným podnose. Celá nahá a vesele na mě nemává.

Po dlouhé době se mi zase z lidí dělá strašně špatně. Nedokážu uvolněně ani vylízt na ulici. Všechno je nějak strašně stresující.
Vlastně jsem ten článek chtěla udělat daleko delší. Věci, který těžce vyťukávám do klávesnice poslední dny nějak postrádají délku. (Dost možná i šťávu). Už na to ovšem nějak nemám sílu.

Chtěla bych dopisové kamarády.

23. february 2014 at 14:47 | Pyrit Rose |  Diary
Ale hlavně ty z česka. Jednak mě mezinárodní pošta pěkně štve (Vždycky když mi přijde dopis z indonesie je roztržený a prohledaný, a když přijde z tai-wanu, můžu být ráda, že vůbec přišel), a za druhé se česky dá i víc rozepsat, že. Kdyby se snad někdo hlásil..Ne? Tak ne..

Nestíhám. Nic se mi nechce. Mám práce nad hlavu a obrovské výkyvy nálad. A nikdo mi nechce udělat kafe.
Nejsem psychicky připravená na zítřejší školu. Fakt ne.

Zanechám vás tu s tímhle. Čauky mňauky.

Lady fox

22. february 2014 at 17:17 | Pyrit Rose |  Ateliér
What are you doing pretty lady?
Nothing. Just foxing around being awesome.
"Just that," said the fox. "To me, you are still nothing more than a little boy who is just like a hundred thousand other little boys. And I have no need of you. And you, on your part, have no need of me. To you I am nothing more than a fox like a hundred thousand other foxes. But if you tame me, then we shall need each other. To me, you will be unique in all the world. To you, I shall be unique in all the world...."
― Antoine de Saint-Exupéry, The Little Prince
(láska a nádherné pocity.)
Je to jeden z obličejů, které jsem dnes kreslila. Někoho mi připomíná. Ale nevím koho.

Imagining the future is a kind of nostalgia.

22. february 2014 at 15:33 | Pyrit Rose |  Diary
Chci aby moje budoucnost byla milá. Ne chci. Spíš..Prosím.
Člověk nesmí nechat svým úvahám příliš povolenou uzdu. Když nechá, všimne si, jak dokáže být agresivní. Všimne si, jak svádí vinu na ostatní. Všimne si, že je línej jako každej jinek čech. A všímá si, jak moc vlastně závidí. Přešla jsem na novou strategii. Člověku pomáhá projíždět fotky vánočních světýlek. No fakt.

Okažiky jsou jen takové, jak o nich přemýšlíme. Lidé jsou takoví, jak si je vycvičíme. Sněženky jsou sněženky (už rostou).

Tenhle článek jsem smazala už potřetí. Zase přemýšlím nad velkým nic. Vážně..už jsem dost stará na to, abych někam směřovala mé myšlenky. Je mi jedno kam. Prostě někam. K někomu. K něčemu.

Chybí mi hory. Hrozně moc. Ani né kvůli únavnému lyžování, nebo otravným večerům se špatným vínem a kartama. Hlavně kvůli těm ránům. Probudit se na velké manželské posteli, v bílých přikrývkách, srkat kávu z bílého hrníčku zatímco z gramofonu (který měl dost omezený archiv vinylových desek) se line nějaká klasika (asi). Nepoznám to. A samozřejmě koukat z toho velkého okna u kterého mám postel. Na hory, který jsou i v zimě zelený protože vůbec nesněží.
Ale má to i svoje háčky. Třeba, že se vedle mě na té manželské posteli nikdo nevrtí a neprobouzí se vedle mě. Chvilku jsem i zapřemýšlela, že bych právě k něčemu takovému mohla směřovat své myšlenky. K budoucnosti na veliké posteli, v bílém pokoji, s kávou v ruce a výhledem na hory.
Ale pořád mám strach, že by se svět stal moc jednotvárným, navíc mi všichni nezapomínají připomínat, že budoucnost je hlavně o tvrdé práci, která mě nebude bavit. Pokud si vůbec se svojí povahou nějakou najdu a nestane se ze mě narkoman.

Pomalu mi končej jarní prázdniny a já se strachy asi poseru.

A zase nenávidím zrcadla. Tedy popravdě spíš nenávidím sebe. Dnes pro změnu jen tu viditelnou část. Ale bez zrcadel bych s ní vůbec nebyla v kontaktu. Nějaké to vnímání svého vlastního těla jako hmotného bodu by šlo naprosto mimo mě. Ovšem úspěšně pracuji na realizaci krizového plánu "miluj sebe sama". Kreslím obličeje. Hodně obličejů. Každý má něco mého. A kupodivu jsou všechny krásné.
Miluji ženské obličeje. Všechny jsou tak krásné. Nebo já tu krásu vidím. Dělá mi obrovský problém všimnout si obyčejné dokonalosti a řezu tvarů u mužských obličejů, ty křehčí ovšem mají téměř vždy něco do sebe.
Mám ráda svoji "pihu krásy" u pravého oka. Hlavně proto, že ji nikdo jiný než já neobdivuje.

Ale už zase nedávám smysl. Takže odcházím, jako hvězda. Mějte se milé opice.

Jakej je to pocit, když si ex pořídí novou motorku a novou holku?

20. february 2014 at 9:11 | Pyrit Rose |  Diary
Pěkně na piču.

"You learn a lot of things being the quiet one. And at some point, you start to think: 'I feel like I can lead people.' But then you say: 'But who would follow me? I'm just the quiet one.'" Tohle je tak všeříkající, až se mi dělá špatně.

Víte jak je teď všichni blbnou s tou olympiádou a tak, začíná nám to otravovat vzduch v domě. Každá místnost je najednou plná očekávání a určitého pocitu zrady. Něco jako "a proč tam nejsi ty" "proč tam není moje dítě?".
Nedá se to tady dejchat.

Nesnášim svoje krize a zklamaný rodiče. Zkurvená generace. Vlastně obě.

Zase celý noci nespím. Nejsem unavená. Jsem prázdná. Nic mi nechybí. Nic nepotřebuji. Nic nedělám. Sedím, rozpadám se a je čím dál víc vyčerpávající se v tomhle stavu pohnout.

A mému článku chybí kmenová myšlenka. Takže vás tu zanechám s pouhou korunou krásného stromu, který nejspíš nemá kmen. Ale není to ani keř. K čemu by nám byly myšlenkové keře?
Přímo ze země rašící myšlenky, které nemají nic společného. Jen ten základ. To, že se narodily ve stejné hlavě. Neuspořádané, nesouvislé.
Vlastně mám stejně nejradši své myšlenkové medúzy.
A v pozadí hraje hudba. "... everything you touch all it dies..."

kjůt moarnings

11. february 2014 at 5:37 | Pyrit Rose |  Diary
Moje tělo je v modrém světle startovní stránky windowsů úplně magické. Neříkám to jenom tak. Jako nějakou poetickou onanii. Prostě sedím na posteli, tělo mi ozařuje monitor a já na sebe čumím do zrcadla v nohách postele.
Vlasy už mám celkem dlouhé. Sahají někam k místům, kde bývá zapínání podprsenky. Lechtají mě.
Venku je světlo. Chvíli mi trvá než si uvědomím, že to nejsou pouliční lampy ale opravdu svítá. A taky je mlha. Vsadila bych spodky že před hodinou, to znamená tak ve čtyři, když jsem šla spát, ta proklatá mlha ještě nebyla.
Tedy proklatá. Připomíná mi hodně věcí. A taky člověka.
Ale kvůli mlze vztávám s vědomím, že ať s těmi vlasy udělám cokoli, ony se stejně zkroutí zpátky do mého ptačího hnízda. O důvod víc se vůbec nesnažit a udělat si pohodový ráno, no ne?
Jsem líná jít na youtube a hledat si pro sebe nějakou hudbu, tak pouštím jakejsi seznam skladem na 8tracks. Hned první písničku přeskakuju, ale ta druhá se mi celkem líbí. Nechám to tak.

Blahodárných šedesát minut spánku. Moc dobře vím že to nebyl ten nejstřízlivější nápad. Hlavně proto, že dnes budu ve škole do pěti. Nedostatek spánku se ovšem začne hlásit až tak po čtvrté vyučovací hodině. To mám dost času cítit se plná života. A vyspaná daleko víc než po doporučených osmi hodinách.
Kdo nezažil, neuvěří. Každej by to měl občas zkusit. Už staří Římané věděli, že probdělá noc spojená se zábavou může na nějaký čas zbavit člověka příznaků deprese.
Na snídaní jsou stejně nejlepší teplý toasty a kafe.

Mám ráda, když říká "tebe"

10. february 2014 at 3:45 | Pyrit Rose |  Diary
Jde mít úchylku na zájméno? Radši to nechme být.
( Tohle budou takový moje myšlenkový medúzy. Plavající nebo co to vlastně dělaj, brzy ráno)

Jsou přesně tři hodiny ráno a jedna minuta. Ideální čas. Ideální protože se mi zrovna teď prostě psát chce. Už dva dny se k tomu přemlouvám. Co to kecám dva dny, spíš dva tejdny. A vždycky se na to připravuju, jak na odběhnutí maratónu.
Nemůžu přece psát dokud smrdim jako prase, dokud jsem nekouřila, dokud jsem nepodrbala kočku...A tak se přistihnu jak si dělám už třetí "spisovatelský" kafe a skutek utek.

Sedim ve tři ráno na posteli a uvědomuju si, jak sem zase všechno poslední tejden posrala.

A taky jak trapně si tento tejden připadám. Dělám samý trapný věci, nebo dělám věci po kterejch mi za chvíli určitě trapně bude. No a nebo se prostě bavím s lidma, což znamená, že se jednou určitě budu cítit trapně.
Člověk se zkrátka neustále vyvíjí, takže to, co napsal před rokem mu teď dozajista připadá jako chuchvalec velesraček ve velice kostrbatým a neestetickým obalu. Ovšem já tadyty pocity mívám klidně i další tejden, další den.

A tak prostě přemejšlím nad tím, jak se zítra odejdu cítit trapně do školy.

Přirozeně trapně ve všech směrech. Ale taky neoprávněně trapně. Nikdo neví co jsem vlastně posrala a co jsem mlela za velesračky. Vlastně se cítím trapně jenom sama před sebou. A moje podvědomí podrážděně krčí nos a spojuje rty v přísnou linku. Učitelé neví, že jsem vlastně zůstala doma, přestože mi bylo hovno, protože ani moje vlastní matka nevěděla, že je mi fakt hovno a nechala mě doma. Spolužáci taky přirozeně nevěděj, že jsem přečetla nechutně dlouhej článek o rákoskách na nějakým BDSM webu. A proč jsem ho vlastně četla? Jenom mě fascinovalo že někdo dokáže napsat ne jenom standartně dlouhej článek o obyčejným nástroji na mlácení, ale celej seriál článků zasvěcenej rákoskám. Fakt sem netušila že rákosky můžou mít něco jako "bohatou historii". No to mě prostě poserte.

Přiznávám, že teď jsem se ve svém psaní opět na nekrátko zastavila. Hltám inspiraci. Snad z okna u kterého nechávám žaluzie zatažené celé dny i rána, zato je roztahuji v noci.

Víte, přemýšlela jsem o té rozházené eleganci svého stylu. Ano. I přes to, jak je strakatý, ho pokládám za elegantní.
Můj styl je pořádně nevychovanej vagabund. Asi jako můj účes po ránu (Jo s tebou mluvím! Já ti říkala, že mi účes alá probdělá-noc-kterou-strávím-kompletně-celou-převalováním-na-tobě nesluší), ale i takovej vagabund je prostě svým způsobem elegán.Pokaždý píšu jinak. A pokaždý čtu jiný věci. A taky čtu jinak. Občas ráda čtu jenom do svojí hlavy, s lehce majetnickým důrazem na určitá slova. Na ta hrubá slova, která občas píšu a taky je čtu. A občas mám zase chuť ne jen číst, spíše předčítat nahlas. Někomu. Ty elegantnější tváře mého vagabunda.

Chodí pešek okolo..

Znám jeden takovej velice kreativní pár. Jde jim skoro všechno. Podaří se jim všechno na co sáhnout. Jsou to svým způsobem jedni z nejšťastnějších lidí na planetě. V každým oblečení co se mi líbí vypadaj přirozeně a krásně (narozdíl ode mě). A když říkaj, že si roztomile vychutnávali odpornej zázvorovej čaj, každej jim to věří a přeje. Zato Pyrit rozhodně neumí pít zázvorovej čaj ani se cítit roztomile. Přestože to dělá každej den. A ještě k tomu všemu se milujou. Hajzlíci.

To ticho okolo je vlastně celkem nepříjemný. Ale daleko hůř je na tom můj ucpanej nos.

Nesnáším tyhle blbý sebevražedný monology ve tři ráno (Né doslova sebevraždné. Prostě je sebevražedný mluvit na mě v tak nekřesťanskou hodinu. A pravou sebevraždou je, že se o to pokouším sama.)

Poslouchání jazzu s Pyritovými

4. february 2014 at 18:56 | Pyrit Rose |  Diary
Jako malá jsem bábince řekla, že si ji při poslouchání těch starých jazzových gramo desek představuji jako kabaretní zpěvačku. Zeptala se mě proč.
Já jí odpověděla, že si sama sebe taky představuji jako krásnou zpěvačku. A mám strach o ostatní. Co když si oni sami sebe jako krásné zpěvačky nepředstavují? Co když je nikdy nikdo neuvidí v krásných šatech s parádními vlasy a roztomilým obličejem? Měli by si to alespoň představit, protože je to roztomilý pocit. A tak to projistotu dělám i za ty druhé. Někdo to přece udělat musí. Někdo je musí vidět krásné a ženské v šerém baru, kde jim každý muž padne k nohám.

A na tohle si Pyrit vzpoměla v hodině angličtiny, když si tak představila vlastní učitelku, protože poslouchali nějakej otravnej ploužák z učebnice. Dodnes to dělám. A připadne mi to nezbytné pořád stejně. Co když nikdy ani nesnila o tom, že ji někdo uvidí jako krásnou zpěvačku? No už snít nemusí, já ji viděla.



Zkurvený opojení mentálním rumem.

2. february 2014 at 20:10 | Pyrit Rose |  Diary
Když se řekne opojení,a ještě k tomu alkoholem. Většina lidí si možná vybaví nějakou super párty. Pokud to tak máte, velice vám závidim.
Já se v tom opojení většinou cítím děsně odporně. Odporně a nemocně. Speciálně když jde o opojení rumem.
Jsem unavená ze sezení na okraji postele a schovávání vlastního obličeje do dlaní.
Jak z nějakýho posranýho filmu.Když by beztak nikoho film o mě nebavil.Asi by se jmenoval Zkurvenej Blbeček. Nejblbější název filmu od dob snímku "Supersmradi".
A zase je to tady. Náš milej ztroskotanec si nemůže vybrat. Teda vlastně ani nemá z čeho vybírat. Je víkend, zítra mám jít do školy a chovat se tak vzorně jak jen je to v mém věku možné. Jenže jsem prostě standartní šmejd. Jo a taky nevděčnej.