Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

Zkurvený opojení mentálním rumem.

2. february 2014 at 20:10 | Pyrit Rose |  Diary
Když se řekne opojení,a ještě k tomu alkoholem. Většina lidí si možná vybaví nějakou super párty. Pokud to tak máte, velice vám závidim.
Já se v tom opojení většinou cítím děsně odporně. Odporně a nemocně. Speciálně když jde o opojení rumem.
Jsem unavená ze sezení na okraji postele a schovávání vlastního obličeje do dlaní.
Jak z nějakýho posranýho filmu.Když by beztak nikoho film o mě nebavil.Asi by se jmenoval Zkurvenej Blbeček. Nejblbější název filmu od dob snímku "Supersmradi".
A zase je to tady. Náš milej ztroskotanec si nemůže vybrat. Teda vlastně ani nemá z čeho vybírat. Je víkend, zítra mám jít do školy a chovat se tak vzorně jak jen je to v mém věku možné. Jenže jsem prostě standartní šmejd. Jo a taky nevděčnej.


V jednom kuse si poslední týden namlouvám, že na mě něco leze a proto nedělám nic, akorát se válím v posteli a spím. Ale ani nevím jestli je to pravda. Pravdou ale je, že přemejšlím. Přirozeně, nemám co na práci a tak pořádám psychické orgie.
No a právě teď přemýšlím nad tím, jak krásně by se mi zítra nešlo do školy, a jak krásně se v tomhle počasí propadá depresi.
Čistě teoreticky má můj živočišnej druh celkem výstižnej název, "Plavci ve sračkách".

Zrovna teď mám ke své existenci takovou nechuť, že se prostě ani nedokážu podívat do zrcadla, nedokážu se podívat ani na vlastní ruce. Nedokážu nic. Jsem takovej ztroskotanec, kterej dělá že ničemu nevěří aby byl drsnej, ale zároveň věří uplně všemu. Mám pokrk téhle hry na drsňáka.
Ale teď k těm protikladům. Střídavě si stěžuju na společnost a na sebe samu. Ale jsem ta špína.
Kriste, měla bych si sehnat cvokaře.
Více.
Či.
Méně.
Se začínám upínat na myšlenku, že musím v životě něco dokázat, jinak celá moje existence bude vypadat takhle. Tak zuboženě jako dneska večer. A moc chutně si teda nepřipadám. Ale přitom nemám snahu s tím něco dělat. Naprosto ne. A nikdo mě nikdy nedonutí.
Je mi nablití z toho na co myslím. Co dělám. Co nedělám.
Je mi na blití i z věcí který jsem zatím dokázala. Spíš nedokázala.
Je mi na blití z toho že se nedokážu an i pohnout. Jenom se samobičovat. Nebylo by jednodušší se prostě zvednout?
Bořím se čím dál hlouběji do moře sraček. Už mi sahaj po kolena, ale zatím v nich ještě nemusím plavat.
Troska hrající si na pevnost.
Občas si člověk vzpomene na takovýto svoje "svědomí na dvou nohách" prostě jenom sedim, nechci nic vnímat mám chuť mlátit do stěny nebo začít strašně třepat a pak si na to svoje svědomí vzpomenu. Zkrátka na někoho kdo vás kopne do zadku když máte podobný pocity. A tak si honím ego. Minimálně dvakrát denně. Válím se v bahňe určité náklonnosti.
Ale začíná se to proměňovat v to co jsem nikdy nechtěla. Česky se to říká "nahoře huj, dole fuj", nebo "nikdy nedejte na první dojem". To co zbylo z té emancipované, sarkastické a inteligentní věci na začátku vztahu se taky proměnilo v totální komerční trosku. To co jsem se zapřísáhla nikdy nedělat teď dělám naprosto podvědomě,pořád.
Nikdy jsem neplánovala "potřebovat pozornost". Myslím za delší dobu to musí být nepříjemný oběma stranám fronty.
Zkrátka za svým svědomím běhám. Vyžaduju pozornost. A potřebuju aby řekla alespoň TÝÝJO. Jako když vám něco se zájmem vykládá malý děcko a vy ho vůbec nevnímáte, nebo nemáte páru o čem mluví, ale po konci jeho proslovu se zmůžete na jedno infantilní a ohromený "TÝÝJO".
A tak jsem zase ztratila něco z té své vymyšlené vyjímečnosti. A stydím se tak, že se na sebe nemůžu podívat do zrcadla.

Každej se snažíme, aby jsme neskončili jako úplné trosky někde na konci celýho toho řetězu neúspěchů a proher a stejně to nezvládáme a místo cesty kupředu stagnujeme v bahně vlastní pokory a neschopnosti, kterou si více či méně vsugerováváme sami. A ať už se jdou taky všichni s tou svojí posranou pubertou vycpat.
Kdyby za to mohly jenom hormony a cítil se takhle každej puberťák, tak bude zítra místo nás sedět v té blbé fyzikální učebně jenom hromada trusu. Což nebude a to vám garantuju. Všichni jsou nechutně zazobaní a odporní, a ke svýmu štěstí si evidentně neuvědomujou to co v nich vidím já. Častokrát úplně to samý co v sobě, tak proč mám tak blbý pocity jenom já?
Připadám si neskutečně vtipně (spíš směšně, ..posměšně), když tu sedím a snažím se do notebooku vyblít myšlenky, který ani mě samotné nedávaj smysl, přestože nesou jenom jedno jediný poselství. Navíc, když jsou to myšlenky který mě poslední dobou jenom čím dál víc nořej do vlastního bahna. A když ještě k tomu občas řeším naprosto monstrózní sračky.
Vždycky tyhle mentální bitvy uhraju alespoň na remízu, a tak se po týdenní rekonvalescenci opět chovám jako spokojenej blbeček co "má víru", ikdyž sám ani neví v co.
Ale jakmile se to vrátí, je mi z toho blbečka neskutečně na blití.
Doufám, že se budeš mít příští tejden dobře.
Blbče.
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama