Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

May 2014

Lidé, kteří vnímají večerní slunce a užívají si ranní nákupy.

31. may 2014 at 21:05 | Pyrit Rose |  Písemnosti
Oblíbila jsem si samé roztomilé lidi. A víte proč? Protože je má každý rád.
A oni většinou tak roztomilí nejsou. Mě se zdají roztomilí ti, kteří si všímají malých věcí a hezkých pocitů. Ale život se nezkládá jenom z roztomiloučké milosti. Když máte pocit, že někdo vnímá maličkosti víc než vy a vy byste přitom tolik chtěli, stačí se přeci začít dívat.
Na druhou stranu..třeba mě osobně to nikdy nešlo.
Možná na to musí mít člověk buňky. Tisíce malých vesmírků, které budou uprostřed jeho těla růst.
Jak chcete lidem dokázat že uvnitř vás žijí tisíce galaxií, když nevypadáte ani na jednu? Za člověka ovšem nemluví vizáž ale jeho činy. Problém s roztomilými činy je, že jsou malé. Nejdou vidět.

Kromě roztomilých lidí mám ráda lidi se kterými chodím ven v jedenáct večer..jen se tak na chvíli projít. Ale ty, se kterými chodím chodit ten samý den o půl druhé ráno, mám ještě raději. Tajně. I když jsem ve věku kdy vlastně tajně tak úplně nemusím.

Je podivné jak vám může jeden člověk tak moc chybět. Ale pochybuji, že je něčím roztomilý. Ani jeho postel není moc roztomilá. Žádná roztomilá hudba, žádný roztomile zarostlý umělec. A přesto s ním mám ty nejroztomilejší pocity.
Pyrit

Opustit něco znamená vyzkoušet nové životy.

31. may 2014 at 15:31 | Pyrit Rose |  Myšlenkové medúzy
Opustit to tady v podstatě vždycky známená takové menší stěhování.
Odstěhovat se a žít úplně jiný život. Já si myslím, že každý člověk má životy minimálně tři a průběžně je střídá. Někdo je třeba střídá po několika desítkách let, tak jak se to má. A někdo třeba po pár měsících. A ti co se nemůžou vůbec rozhodnout, který život je jejich, tak ti ho střídají třeba po dnech.

Tahle myšlenka může být velice zkličující a hlavně nás docela dost znervózňuje. Mít minimálně tři životy a neznat ten pravý? Je totiž velice těžké si připustit, že všechny ty životy jsou naše a to všechno jsme my. Že máme místo jednoho stereotypu několik stereotypů, které navíc můžeme kombinovat, což se časem taky stává stereotypním.
Ale jiný život znamená jiný člověk. V průměrně uvažujícím zdravém člověku je tudíž obsaženo několik lidí. Pokud není, ztratí přirozenou potřebu si protiřečit. Proč mám pocit, že je protiřečení přirozenou potřebou? Pokud nejsme na jednu věc schopni vytvořit několik názorů, nejsme ani schopni zachytit svět z více perspektiv a ztrácíme volbu dalších životů.

A přesto se i já stále snažím nalézt ten jeden správný. I když si neustále připomínám, že mít luxus několika životů je v pořádku, že se můžu rozšoupnout a taky si to dovolit. Ovšem ono záleží i na tom, jaký z vaších životů vám vyhovuje právě teď. V žádném z nich nebudete nikdy dokonale spokojení. Jde jen o to si své životy užívat a řádně je prožívat.
V každém z nich máte trochu jinou povahu, druh reakce, míru energie a odhodlání. Ale v první řadě, chuť na úplně jiné věci než v tom druhém a třetím životě. Dost možná na jiné lidi, nebo jídlo..
Jak zjistit, který z nich vám vyhovuje zrovna teď? Jak řekl Tolstý, všechna potěšení jsou v zásadě podobná, mezi jednotlivými typy utrpení jsou ovšem jemné rozdíly.
Už jste se rozhodli jak potřebujete (a chcete) za svůj život trpět právě teď?
Pyrit