Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

July 2014

Óda na milého. Když princové a princezny celý dny čuměj do blba.

29. july 2014 at 21:59 | Pyrit Rose |  Myšlenkové medúzy
Bylo nebylo, za holkou kterou neměl nikdo rád přišel princ.
Ten princ si na žádného prince nehrál.
A vlastně to ani nebyl princ.
Nechtěl a nepotřeboval princeznu.
A tak se neprinc a neprincezna dali dohromady.

Vážně bych chtěla mít natolik velký dar představivosti, který by mi umožnil vidět svůj život jako dokonalou pohádku. Na druhou stranu netvrdím, že to na krátké i dlouhé momenty pohádka není a že ódy na naše milé nejsou vůbec potřeba.

Občas bych chtěla být baletkou a občas poetou. A přesto jsem ráda, že vlastním toho, který si nevšimne poetičnosti skanulé slzy, ale toho že vůbec vykoukla, opovážila se. Někoho, koho by ani zdaleka nezajímaly mé lehounké krůčky v baletních piškotech, ale unavené dusání chlupatých ponožek ano.

A možná bych někdy jindy a někde jinde nechtěla jíst a být hubená a vždycky se malovat a nebýt škaredá, ale proč když mám i tak někoho po kom mi voní polštáře. Ale jenom tak trošku. Třeba tu vůni někdo krade.
Víš, občas princezny prostě nechápou, jak se na ně vůbec princové dokážou koukat. Když jsou tak hnusný a opuchlý, že jim to i vlastní otec připomíná, a navíc od toho královskýho začátku celkem přibraly.

Ty princezny jsou vlastně celkem hloupý víš? Občas je napadaj špatný věci, a občas na nic nevěří (ani na víly), občas jsou protivný a občas něco provedou. Taky často připálý hrnce a jsou unavený a nebo strašně pláčou a ty nechápeš proč. (možná pláčem proto, že loučící vlakové úsměvy jsou nejvíc nejsmutnější)

A možná, že s princi mizí i ta dětská magická touha, strčit si přes hlavu igelitový pytlík a pořádně se nadechnout nebo si zkusit lehnout do kolejiště, ale to nejspíš jenom s mým milým (vím že tyhle touhy máme všichni).
Ale, co je důležitější než to, že polibky jsou sladké stále(ještě sladší) a někteří Jediní se konečně naučili více mluvit a ještě pevněji objímat
Srdíčko srdíčko.
PS: Polštáře voní vždycky jenom chvíli

Lovely complex

29. july 2014 at 20:17 | Pyrit Rose |  Anime
Další asijská produkce.

Lovely complex


Tak jsem si řekla, že když podobná pekla sleduji, proč se s vámi trochu nepodělit.
Lovely Complex je film vytvořený podle stejnojmeného anime, které jistě zběhlý otaku už dávno zná, nebo o něm alespoň slyšel.
Hlavní hrdinka Risa je na většinu kluků příliš vysoká, proto ji také její dlouholetá láska odmítne. Připadal by si trapně, kdyby měl babu vyšší než je sám. Otani, hlavní hrdina je naproti tomu odmítnut slečnou protože je na ni příliš malý. Jaká náhodička co?
A tak se to nějak semele, že tihle dvachodí na stejnou školu, do stejný třídy a jsou dokonce velcí kámoši. Prcek a obryně. Zápletka tak hustá a neprohlédnutelná jako mlha nad rybníčkem brčálníčkem.
Samozřejmě že si napřed nadávají, pak se kámoší, pak tomu vzdorují protože by vypadaly kurva vtipně..a stejně se nakonec dají dohromady.

Co vás při sledování čeká?

Veškerý doramy a hraný anime filmy jsou občas trochu trapný. Co si budem nalhávat. Né každej japonec holt vypadá jako z j-rockové/popové kapely a i jejich herecké výkony jsou oproti filmovým velikánům které sledujete normálně celkem tragické (možná proto je málokterej HRANEJ japonskej biják celosvětově známej, počkat, vlastně žádnej).
Ale nechme té kritiky, narozdíl od filmu "How to date an otaku girlfriend" to nevypadá jako trapná parodie, ale prostě komedie. Sem tam se zasmějete, narozdíl od korejských dramat si nepopláčete a jako bonus se to drží příběhové linie anime celkem pevně(jenom celkem).

Ke shlédnutí

japonsky (vypravěč hovoří kdo-ví-proč anglicky) a ingliš titulkama

Paprika

14. july 2014 at 15:39 | Pyrit Rose |  Books
Knížka po které se nebudete bát tmy, ale spánku.

Paprika-Jasutaka Cucui


Sama jsem se do tohohle přříběhu pustila s nadšením podpořeným hlavně autorovou dřívější publikací "Peklo".
Paprika je terapeutka (psychiatr) (vlastním jménem Acuko Čiba), která se specializuje na pacienty trpící schizofrenií, které následně lečí (a diagnostikuje) pomocí zařízení PT. Jde o revoluční stroj který umožňuje terapeutům vstupovat do pacientových snů a ty ovlivňovat, přirozeně ve prospěch jejich léčby. Ovšem jak to tak bývá, i takové zařízení se dá zneužít, lékaři slabších povah se mohou díky zařízení PT a jeho správnému naprogramování nakazit například schizofrenií a po vyvinutí bezdrátové verze tohoto přístroje není vůbec těžké někomu zařídit naprostou destrukci osobnosti. Paprika je potom alterego doktorky Čiby, jako Paprika se vlastně mění ve snového detektiva, který má na starosti pouze nóbl klienty s nejvyšší potřebou diskrétnosti.To by tak zhruba byla ta normální část příběhu

Co vás při čtení čeká?

V prvé řadě jde o autora, kterého hluboce uznávám za představivost a naturalistický popis, díky kterému si všechno dokážete celkem živě a bez problému představit.
První část knihy (kniha je na dvě části rozdělena i oficiálně, není to pouze můj pojem) má za úkol vás předně seznámit s prostředím. Zabývá se vnitřní politikou ústavu, vykresluje charakterové rysy vašich příběhových přátel a nepřátel, vyskytuje se zde také hodně informací o samotném zařízení a odborné termíny týkající se například fází spánku nebo diagnostiky psychických nemocí a poruch. Zkrátka a dobře to může působit trochu nudně, pokud se neplácáte tak rádi v popisech a psychiatrických termínech jako já.
Druhá část knihy je...jak bych to řekla. U autora celkem typická, začátek je klidnej, velice pomalej a nedokážete si ani vzdáleně představit co vás po určitém zlomu čeká. Jde tu hlavně o ten osudový bod v čase kdy se nové zařízení PT (bezdrátové DK mini) stane daleko účinějším než se čekalo a hlavně obsahuje i naprosto neplánované funkce. Člověk, který ho už jednou měl na sobě najednou získává možnost vstupovat lidem do snů i bez jeho použití a hlavně jde o patník, ve kterém se slučuje sen s realitou.
Zkrátka a dobře, když vás ve snu někdo kopne do prdele, bude vás to bolet i po probuzení.
Začíná vír naprosté šílenosti. Váš hlavní nepřítel se totiž věnuje okultismu a využívá nové DKmini k začátku svaté války mezi nebem a peklem. Paprika je dílo které zahrnuje spoustu sexu a násilí, okultismus, obscénosti, krev, mytologii, nebe, peklo a moderní techniku.
Příšery a monstra ze snů se začínají dostávat do reálného světa, kde reálně zabíjejí. Na obyvatele Tokia útočí bájní tvorové a démoni. Svatá válka započala a nikdo už nedokáže určit hranici mezi realitou a fantazií. Městem se šíří strach a ve spánku číhá smrt.

"Musí to být strašné, když se člověk probudí, aby unikl bolesti ze snu, a zjistí, že na něj čeká i ve skutečnosti. Aby něčemu tak krutému skutečně unikl, nezbyde mu než umřít. Hašimotův hrudník drtil Amonův ocas, ostré drápy drásaly jeho rozkrok a plameny šlehající z tlamy podobné zobáku pálily jeho tvář. Hašimoto tak zemřel trpjí smrtí-ve stejný okamžik jej zadusily a jeho tvář zničily plameny, jeho varlata byla roztrhána a všechna žebra zpřelámána."

Pár slov na závěr.

Sama si podobné příběhy nevýslolvně užívám. Autor dokáže zaujmout a věci o kterých píše si většinou dokonale nastuduje. Jak už v oblasti medicíny, které se věnoval, tak i po stránce okultní a mytologické. O existenci většiny mýtických potvor jsem neměla ani tušení a protože jsem čtenář aktivní a urejpaný, všechny jsem je googlila (pro lepší představu).
Knížka je to nanejvýš zajmavá, úplně divná, hodně zamotaná, postavená na hlavu, konec je celkem watafuk ale stejně je boží. Vřele doporučuji.

Malý bonus.
Paprika je zpracovaná i jako film. Konkrétně tedy animovaný film (takže slabí čtenáři a milovníci anime by mohli zbystřit). Film ovšem nikdy není tak obsáhlý a hluboký jako knížka.
Milý ho viděl dřívě než knihu a díky nedostatku informací a šílenosti příběhu je prý velice těžké něco kloudného pochopit (ovšem to je upřímě celkem výzva i co se knihy týče).
Takže asi tak.

Občas si pustím hudbu příliš nahlas, abych neslyšela vlastní myšlenky.

13. july 2014 at 21:29 | Pyrit Rose |  Myšlenkové medúzy
Vlastně ji nikdy nepouštím potichu.
Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který hlásá, že "bez hudby se nedá žít" "hudba je moje droga" "hudba mi vždycky pomůže" a podobné neskonale trapné a prázdné fráze.
Vždycky mi přišlo, že dokážu dát dohromady gigantické množství věcí bez kterých nemůžu žít, ale hudba by se nevyskytla ani v top třicítce.
Což mi dává určitou svobodu. Nejsem omezena žánrem, stylem, poslouchám co chci , kdy chci, jak chci.
Akorát se vždycky tak trošku zapotím, když se mě někdo zeptá co vlastně poslouchám.
"Já myslím že tohle. Nebo víš co? Asi tohle. Možná taky tohle."
"Jak "asi"?Ty jako nevíš?"
"No nevim."

Něco poslouchám při vaření. Něco vnoci, když mám strach a něco jiného vnoci, když strach nemám. A něco taky poslouchám když potřebuju přehlušit myšlenky.
Díky tomu, že lidi málokdy pozorně poslouchám a během hovoru přemýšlím nad každým druhým psem, který mi za můj život přeběhl přes cestu, jsem si vypěstovala i naprosto dokonalé promítání trapných flashbacků na pozadí mého vědomí. V ty nejméně vhodné okamžiky.
Naproti tomu jsem si taky vypěstovala téměř dokonalou blokaci vzpomínek, téměř okamžitě potom, co se staly. Znáte to, trapné kecy a gesta během propitých nocí, hlasité pšouky, kalhoty od bláta, zmrzlina na triku a tak no. Bohužel
se i mně podobně trapné storky vracejí v podobě myšlenkových střípků a medůz.

A já jsem zvyklá je okamžitě zahánět.
Želbohu neméně trapným způsobem.

Pokud jsem si jako dítě na něco podobného vzpoměla a vzpomínat nechtěla, začala jsem dělat hlasité lalala, opakovala jsem "ne ne ne", kroutila hlavou nebo zavřela oči a zadržela dech.
Dech už nezadržuju, ale takové hlasité "lalala" a nebo "hm hm hm ne ne ne" ze mě vypadne celkem často. Pokud jsem ve společnosti snažím se to dramaticky zamaskovat, kroutit se a předstírat, že jsem si zrovna brumlala nějakou melodii a tak nějak to vylezlo nahlas.
Což je vážně trapný.
Většinou si totiž svoje hlasitý lalala uvědomím pozdě, takže to stejně vypadá divně.
Divný.

Mějte se, milé opice. Čao psíci!

Fujoshi kanojo /My girlfriend is a geek

7. july 2014 at 15:49 | Pyrit Rose |  Manga
Pohádka o velice průměrné novele.
Jak nám začaly prázdniny, zvýšila se mi taky spotřeba čtení a jelikož jsem člověk líný, abych byla přesná líný i na to, aby si zapsal co už četl, měla jsem s fujoshi tu čest už podruhé.
Fujoshi Kanojo/My girlfriend is a geek
Status: Completed (asi snad myslím)
Založeno na: Blogu chlapa kterej si vzal fujoshi.
Moje hodnocení: 3/10
Varování: Nenechte se oklamat celkem jemným a zajímavým prvním volume.

Děj
Slabej.

Mutou Ookawa je student prahnoucí po starší přítelkyni (jakjinak) a také po nějaké jednoduché brigádičce. Brigádičku mu dohodí jeho kamarád a tím to vlastně všechno začíná a taky končí.
Mutou má totiž starší rozkošnou nadřízenou jménem Yuiko a netrvá to ani moc dlouho a už je ruka v rukávě. Tohle jsem nikdy zrovna moc nepochopila..jednou jdou spolu na kafe najednou si řeknou že se milujou a jsou v páru,moc se s tím fakt nemažou.
Ale před tím než Yuiko se vztahem souhlasí, vpálí svému milému do ksichtu, že je otaku a ještě k tomu fujoshi. Ten samozřejmě nemá páru o co se jedná a tím začíná kolotoč. Kolotoč neskutečné naivních a dementních příhod. Yuiko je evidentně dívka bez bázně a hany a tak odmítá svého milého nazývat jménem a říká mu pouze Sebastian/Sebas/Sebsu nebo Seby. Říká mu tak proto, že se tak většinou jmenují butlers(sluhové, číšníci, komorní) v Butler kavárnách.
Donutí ho pro ni napsat doujinshi, nebo ho třeba nacpat do cosplaye, v průběhu děje ho samozřejmě páruje s kde kým a ani trochu se nesnaží o normální život. ANI TROCHU. OPRAVDU.

Shrňme si to.

Příběh veškerý žádný. Hlavní postavy se dají dohromady během první kapitoly. Mangu bych možná doporučila otaku začátečníkům právě proto, že je založená převážně na otaku lajfu.(Na druhou stranu ne moc detailně) Tím pádem se zde nachází spousta názvů a slangových výrazů. Fujoshi počínaje shippováním konče.

Obrovské plus si možná zaslouží sloupky na konci každého volume. Scénárista mangy je totiž hlavním aktérem. Čili jde o skutečný příběh. Scénárista si svého času totiž vzal za manželku jakousi hard fujoshi.
Jak moc skutečný příběh je, o tom by se dalo diskutovat, nehodlám prostě uvěřit, že má někdo tak dementně pokřivené sociální chápání. Jsem schopna souhlasit s tím, že od manželky musel pochytit slova jako seme, uke a dokonce je schopen je rozeznat, ale v téhle knížce opravdu nejde o nějaký příběh normálního člověka a fujoshi.

Yuiko je prostě jedno jak se její druhá polovina cítí, to že mu nedala pusu, nebo ho tahá na rande zásadně do butler café a komix shopu ji taky nijak výrazně nesere. Říká mu Sebastian, nebaví se s ním o ničem jiném než o yaoi mangách, doujinshi a tak podobně, což připomínám, nedává Mutouovi ani nejmenší smysl.
Na druhou stranu jsem na fórech pod mangou vdiděla jen samá pozitivní hodnocení a komentáře, kde sexuálně frustrované fujoshi ze všech koutů světa kvičeli nadšením jak je to strašně realistic, a že je to prostě příběh jejich života.

Nicméně zas tak boží to opravdu není, slibuju, ale ani tak hrozný, slibuju. Zvládnout se to dá, ale do příběhu vás to nijak moc nevtáhne. Romantika celkem žádná, občas se manga snaží být trochu deep a rozebírat pocity, ale vůbec jí to nejde. Možná se u toho člověk zasměje...ale řekla bych že sezasměje jenom vnitřně a rozhodně ne nahlas.

Malý bonus na závěr.

Jak jsem již výše zmínila, manga je na motivy jaksi taksi reálného story a byla zpracována i jako film. Tedy...film..
Japonská filmová scéna nikdy nebyla nijak slavná, vlastně o dost horší než většina korejským dramat. Tenhle "film" je navíc téměř amatérský, nebo tak alespoň působí. Vlastně to vypadá jako by scény splácali na koleně z hlíny, hlavní herci jsou škaredí(nepohlední) lidé a navíc z toho mám pocit jako by je prostě nabrali někde na veřejných záchodech. Nicméně (pokud budete vůbec schopni přehlédnout tragické herecké výkony-a ne, mě to zrovna nešlo) jde o daleko hlubší příběh než jaký je v manze a působí přece jenom o něco víc realisticky.
Filmík můžete shlédnout online s anglickými titulky zde-> How to date an otaku girlfriend.

O tom jak mi často prší z očí

7. july 2014 at 14:37 | Pyrit Rose |  Myšlenkové medúzy
když zrovna nechce pršet venku..

Jsou prázdniny, čas lennosti.
Vlastně jsem za poslední týden neviděla nikoho jiného než rodinnu a milého a přitom mám tak málo času. Tři dny jsem přezimovala u svého druhého srdíčka, a další jsem strávila uprostřed rodinného kruhu na nesmírně záživných výletech.
To, že moje rodina v životě nepochopila ani nechce pochopit můj styl života a tempo jakým si ho žiji se stává daleko větší překážkou.
Já už nechci!

Ale nemůže ze mě přece být takový cynik hned na začátku. Ne?
O tom jak mi prší z očí tak, že moje kočka potřebuje deštník.

Včera vnoci jsem přemýšlela o monstrech. A o tom svým slavným životě. Každej má občas pocit že je jeho život jedno velký monstrum, ne? Sedí si, na velké hromadě vašich životních neúspěchů a úspěchů. Obrovská dravá saň. Gigantická. Z jedné strany je krásně lesklá, pozlacená (viz. Drak Šmak. Hobbit. Šmakova dračí poušť) a z té druhé je škaredý. Ohromě odporný, občas jen tak splácaný ze stínů, z těch největších monster a nedostatků.

Ale když je ten drak tak velký, občas prostě nejsme schopni vidět oba jeho boky zároveň.

Vidíme jenom tu krásnou, blištivou stranu, a nebo stranu stínů.
Tenhle drak ale nechce vypadat jako krásná zlatá soška. Kdo se bojí zlatých sošek? Chce nás vyděsit, odehnat, zpomalit.
A daří se mu to.
Mě děsí.
Ne každý je rytíř a ne každý má kvalitní zbroj a brnění.
Já jsem člověk bez fyzičky, výdrže, odhodlání, ambicí, s malou tolerancí bolesti a strachu mám na druhou stranu velkou hromadu.
A mou jedinou nadějí je stát se drakem.