Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

Občas si pustím hudbu příliš nahlas, abych neslyšela vlastní myšlenky.

13. july 2014 at 21:29 | Pyrit Rose |  Myšlenkové medúzy
Vlastně ji nikdy nepouštím potichu.
Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který hlásá, že "bez hudby se nedá žít" "hudba je moje droga" "hudba mi vždycky pomůže" a podobné neskonale trapné a prázdné fráze.
Vždycky mi přišlo, že dokážu dát dohromady gigantické množství věcí bez kterých nemůžu žít, ale hudba by se nevyskytla ani v top třicítce.
Což mi dává určitou svobodu. Nejsem omezena žánrem, stylem, poslouchám co chci , kdy chci, jak chci.
Akorát se vždycky tak trošku zapotím, když se mě někdo zeptá co vlastně poslouchám.
"Já myslím že tohle. Nebo víš co? Asi tohle. Možná taky tohle."
"Jak "asi"?Ty jako nevíš?"
"No nevim."

Něco poslouchám při vaření. Něco vnoci, když mám strach a něco jiného vnoci, když strach nemám. A něco taky poslouchám když potřebuju přehlušit myšlenky.
Díky tomu, že lidi málokdy pozorně poslouchám a během hovoru přemýšlím nad každým druhým psem, který mi za můj život přeběhl přes cestu, jsem si vypěstovala i naprosto dokonalé promítání trapných flashbacků na pozadí mého vědomí. V ty nejméně vhodné okamžiky.
Naproti tomu jsem si taky vypěstovala téměř dokonalou blokaci vzpomínek, téměř okamžitě potom, co se staly. Znáte to, trapné kecy a gesta během propitých nocí, hlasité pšouky, kalhoty od bláta, zmrzlina na triku a tak no. Bohužel
se i mně podobně trapné storky vracejí v podobě myšlenkových střípků a medůz.

A já jsem zvyklá je okamžitě zahánět.
Želbohu neméně trapným způsobem.

Pokud jsem si jako dítě na něco podobného vzpoměla a vzpomínat nechtěla, začala jsem dělat hlasité lalala, opakovala jsem "ne ne ne", kroutila hlavou nebo zavřela oči a zadržela dech.
Dech už nezadržuju, ale takové hlasité "lalala" a nebo "hm hm hm ne ne ne" ze mě vypadne celkem často. Pokud jsem ve společnosti snažím se to dramaticky zamaskovat, kroutit se a předstírat, že jsem si zrovna brumlala nějakou melodii a tak nějak to vylezlo nahlas.
Což je vážně trapný.
Většinou si totiž svoje hlasitý lalala uvědomím pozdě, takže to stejně vypadá divně.
Divný.

Mějte se, milé opice. Čao psíci!
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama