Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

Óda na milého. Když princové a princezny celý dny čuměj do blba.

29. july 2014 at 21:59 | Pyrit Rose |  Myšlenkové medúzy
Bylo nebylo, za holkou kterou neměl nikdo rád přišel princ.
Ten princ si na žádného prince nehrál.
A vlastně to ani nebyl princ.
Nechtěl a nepotřeboval princeznu.
A tak se neprinc a neprincezna dali dohromady.

Vážně bych chtěla mít natolik velký dar představivosti, který by mi umožnil vidět svůj život jako dokonalou pohádku. Na druhou stranu netvrdím, že to na krátké i dlouhé momenty pohádka není a že ódy na naše milé nejsou vůbec potřeba.

Občas bych chtěla být baletkou a občas poetou. A přesto jsem ráda, že vlastním toho, který si nevšimne poetičnosti skanulé slzy, ale toho že vůbec vykoukla, opovážila se. Někoho, koho by ani zdaleka nezajímaly mé lehounké krůčky v baletních piškotech, ale unavené dusání chlupatých ponožek ano.

A možná bych někdy jindy a někde jinde nechtěla jíst a být hubená a vždycky se malovat a nebýt škaredá, ale proč když mám i tak někoho po kom mi voní polštáře. Ale jenom tak trošku. Třeba tu vůni někdo krade.
Víš, občas princezny prostě nechápou, jak se na ně vůbec princové dokážou koukat. Když jsou tak hnusný a opuchlý, že jim to i vlastní otec připomíná, a navíc od toho královskýho začátku celkem přibraly.

Ty princezny jsou vlastně celkem hloupý víš? Občas je napadaj špatný věci, a občas na nic nevěří (ani na víly), občas jsou protivný a občas něco provedou. Taky často připálý hrnce a jsou unavený a nebo strašně pláčou a ty nechápeš proč. (možná pláčem proto, že loučící vlakové úsměvy jsou nejvíc nejsmutnější)

A možná, že s princi mizí i ta dětská magická touha, strčit si přes hlavu igelitový pytlík a pořádně se nadechnout nebo si zkusit lehnout do kolejiště, ale to nejspíš jenom s mým milým (vím že tyhle touhy máme všichni).
Ale, co je důležitější než to, že polibky jsou sladké stále(ještě sladší) a někteří Jediní se konečně naučili více mluvit a ještě pevněji objímat
Srdíčko srdíčko.
PS: Polštáře voní vždycky jenom chvíli
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama