Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

August 2014

Sad songs to make you more sad.

31. august 2014 at 21:18 | Pyrit Rose |  Diary
Kolik má dítě snů?
Kolik jich zbyde?

(Možná tolik, kolik je malých letajících semínek v odkvetlé pampelišce. Už přišel jejich čas)

Kolik? Dokud si pěstujeme stále nové sny, věříme v nemožné a přejeme si krásné maličkosti, je jich hodně. Ale čím méně své sny používáme tím víc zapomínáme. Lidé zapomínají na vlastní sny.
Ale proč je přestáváme používat? Prožívat. Pročítat. Zdokonalovat.

S každým dalším rokem. Spíš školním rokem než kalendářním rokem, jako bych ztrácela další a další sny. Už mi jich zbylo jen maličko. Můžu je chytit do hrsti a koukat na ně. Třesou se strachy. Já taky. Třesu se strachy kdy přijdu i o ně. Oplakávám je. Jeden každičký.
Jsem stále ve věku, kdy mám na všechno ještě dost času nebo už ho tolik nemám?
Ti velcí a dospělí už to přede mnou pomalu přestali zmiňovat.
Asi už nejsem dítětem.

Školní rok, ten svazující systém a důraz na zbytečnosti je tolik demotivační že celý poslední prázdninový den jenom koukám do prázdna. I to prázdno mi nejspíš bude chybět.

Nemám ráda to místo kde každý kouká a mluví. Citím se hloupá, zbytečná, nedostatečná, odsouzená a zaškatulkovaná.
V noci budu plakat.
Ráno mi bude špatně.
Budu stát nad voňavým kakaem, možná křupavým pečivem a vzpomenu si. Vzpomenu si na všechny prázdninové snídaně na smysluplné dny. Vzpomenu si na něj, na svůj domov s širokými pažemi, na všechny ranní rozhovory a na to jak je najednou zase všechno prázdné. Vzpomenu na své sny, které jsou každým dnem prázdnější a prázdnější a čekat na dny, kdy je všechno lepší.

Ani jednu hnusnou sekundu toho rána si nebudu jistá tím co vlkastně chci a proč se tak cítím. A to je to nejhnusnější co se vám může stát.

Moc bych chtěla zažít pravý podzimní picnik. Přestože mám z nacházejícího tolik špatný pocit, mám chuť žít jako nikdy dřív. Chci si vytvořit krásné vzpomínky a hřejivé dny. Čaj v termosce, svačina, deka, teplý svetr a ještě teplejší náruč. Podobné okamžiky zastavují čas.
(Vždycky ti tohle své přání zapomenu říct, víš?)

Užijte si svůj poslední a první den. Čauky mňauky. Pyrit

Pamatuješ si, jak jsme všichni umřeli?

26. august 2014 at 22:51 | Pyrit Rose |  Myšlenkové medúzy
Nepamatuju, ale chtěla bych.
Čím je člověk starší, tím více své prázdniny promrhává. Prázdniny se stávají pouhopouhým delším víkendem za který se nic nestihlo a vymyslelo se příliš málo příběhů o hvězdách.
Nejspíš jsem za celé prázdniny nevymyslela ani jeden příběh o hvězdách.
Možná za celý rok.
Nebo daleko víc let.

Pamatuješ jak jsme všichni umřeli?
Ne.
Chtěla bych se zabít. Ve svojí hlavě a pak se znovu narodit.
Možná by to bylo krásné. Nikde žádný zápach krve. Prostě jen tak umžít. Začít od začátku.
A možná by beznadějní lidé stejně nedělali nic jiného, než stále umírali. Dokola. Dokola. Dokola.
To by nebylo krásné.

Smutné oči velkých lidí. Kdo je chrání? Malí lidé s velkou duší. Do roztrhání těch duší. Možná.
To máte za to, že se s vámi cítí 365krát 24hodin v bezpečí.

Venku je konečně zima. Teda "zima". Tak těch deset stupňů, to jak léto utíká do náručí podzimu. Nechá ze obejmout jeho pažemi a je tak spokojené a malinké, že se v hřejivém podzimu úplně ztratí. Za chvilku bude slunce zlaté a přitom studené. Hlavně když bude padat. Jako dítě jsem byla skálopevně přesvědčená, že slunce padá z oblohy každou noc, někam do moře.

Když je venku chladno, je dobré nechat otevřené okno. Pořád.
To abychom se nechali ještě více milovat. Teplými polybky pokrývat ruce a slzy pít místo čaje. To abychom si mohli půjčovat oblečení a nacházeli naše milované přerývavě dýchající věci zachumlané hluboko pod peřinou.

Víš jak všichni umřeme?
Ne.
Nikdy nesmíme umřít. Víš?

Ty už spíš?

19. august 2014 at 23:09 | Pyrit Rose |  Myšlenkové medúzy
Léto utíká rychle pryč. Nevadí mi to. Podzim mi přijde daleko přívětivější než upocené léto. Na podzim se chodí pomalu, vzletně. Lidé potřebují zahřát. Tulí se. A svetry jsou najednou zase potřeba.

Dýcháš.
"Ty už spíš?"
Nespíš. Koukáš na mě.
Spím.
Ranní rozmluvy, ranní kakao.
Většinou rána z hlouby duše nenávidím. Nedokážu si ani stoupnout na podlahu aniž by mě někdo nenaštval. Občas taky nechápu, kdo vymyslel frázi "dobré ráno", já osobně skoro nikdy nezažila dobré ráno před polednem.
Ale někdy, jednou začas, si ukořistím to nejlepší ráno.
To se budím v pět hodin, v pět třicet nebo třeba v šest a chvilku koukám. Bojuje ve mně potřeba jej vzbudit a přitom ho nechat spát.
Nikdy ho nenechám spát.
Jsem stále otravným dítětem.
"Nespi." Snažím se mu víčka udržet otevřená, přestože vím, jak těžká musejí být. Občas spíš strašně málo. Já vím. Šťouchám do něj dokud se neusměje.
Stále jsem dítětem.
Dokud nedostanu pusu na tvář. Na nos. "Dobré ráno". Nezdraví, spíš oznamuje. Oznamuje, že tohle ráno bude dobré ať chci nebo ne.
Už nejsem dítětem.

"Copak?"
Nicpak.
Káva v té chvíli chutná jinak. Moje osamělá káva je stejně zahořklá jako já (osamělá). Vždycky olízne tu jednu jedinou kapičku, která se líně kutálí po lesklé patině hrnku, nikdy nezapomíná. Předstírám že je mi zima ikdyž mi zima není (ale to se stává málo kdy). Vytáhnu si deku až pod oči, protože ranní sluníčko dělá největší kruhy pod očima. Mám červený nos.
"Nedělej to"
Mračíš se.
"Miluju tě".
Odpovím.

Nebuď prašná cestičko, švarný junák teď tebou jde...anenávidíamilujevšechnokolemsebe

5. august 2014 at 20:57 | Pyrit Rose |  Diary
Rosa je krásná
V létě je zima.
Kamkoli dálka.

Uprostřed lesa kde to neznáte se opravdu lehce ztratíte. Nechala jsem si batoh na zemi, otočím se směrem kterým by měl ležet a on leží úplně jinde. Tenhle růžovej vršek od petláhve jsem obcházela už cestou sem, ale nemám ani tušení kudy to bylo.
Vážně by mě zajímalo jaký typ lidí nosí až doprostřed lesa petláhve a tam je nechává. Třeba mají takoví lidé třetí nohu, kterou používají jenom k tomu, aby uprostřed nízkého lesa zahodili plastovej pytel s bordelem a tam ho nechali. Nevím.

  • Na horách čaj chutná o moc dobrodružněji.
  • Když proti mě jde po horách ženská, která si do vysokých tater vyšla jako na motýly v šatech a sandálkách, vždycky ji proklínám, představuju si, že jí dělá problém vyjít i schody, hlasitě kleju a připadám si sportovně.
  • Voda tady není tak tvrdá jako v naší díře, hádám, ve varné konvici není vodní kámen.
  • Houba která je celá fialová se jmenuje Pavučinec fialový, je vzácný a nejedlý, neměla jsem ho trhat abych později zjistila co to je.
Pokud existuje něco co mi zde chybí, pak bezpochyby městský noční vzduch, ruch a hlavně světla. Jako odchovanci města mi dělá veliké problémy usnout v naprosté tmě

Na své jediné se všichni taky moc těšíme. A třeba i na to, když spěchá na vlak a já ho přesvědčím k něčemu úplněúplněúplně jinému, připadám si potom tak skvěle, sexy a vůbec.
Čauky mňauky.