Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

September 2014

Koprovka a válka. Sny a neštěstí.

23. september 2014 at 20:22 | Pyrit Rose |  Diary
Občas se tak strašně moc bojíme co jednou bude, že zapomínáme co je.
A občas si nejsme jistí tím, co je vlastně naším snem.

Chci dobrou práci, chci napsat knížku..pak si ale uvědomím, že si vlastně přeju aby moje rodina byla vždycky šťastná a zdravá a.. A co to melu chci mít jenom strašně moc peněz.
Chápete co tím myslím?
Jedno přání na světě.
Co by to bylo.
Sobecké? Nesobecké? Proč myslet nesobecky když je to vaše přání? A kdybyste ho vyžgrundali na někoho jiného, na koho?

Často přemýšlím nad spoustou zajímavých věcí v jednom dni. A občas nad žádnou. Dneska to byl dlouhý a únavný den, plný zajímavě nezajímavých věcí.

Sedím na kuchyňské židli..cpu se koprovkou a čumím z okna.
Koukám ven zpoza svého plastového okna na protější domy. A přemýšlím.
Představuju si co by se stalo kdyby třeba začala válka. Co bych dělala kdyby někdo totálně zlikvidoval protější dům? Během minut..sekund.
Podobných úvah mám za den tisíc a jednu.
Běžela bych. Kam? Asi do sklepa. Tak se to přece dělá ve všech katastrofickejch filmech ne? Cestou bych vzala kabelku co leží vedle mě na židli. Mám v ní telefon, svačinu, kterou jsem ve škole nesnědla a litr pití. Zkrátka to nejdůležitější.
Nerada bych tam zůstala zavalená s tím, že by nikdo nevěděl, že tam jsem. Nebo abych tam zdechla žízní než mě najdou.

Proč nad takovými věcmi přemýšlíš?
Nemám tušení.
Normálně se nad podobnými nápady vůbec nepozastavím. Ani si je neuvědomím.
Prostě se na podobné věci v myšlenkách připravím. Jen projistotu.


Je důležité si všechno předem promyslet. Jen projistotu.
Už jste dneska přemýšleli nad tím co by se stalo kdyby vás přejelo auto, umřelo by vám to nejmilejší nebo začala válka?
Měli byste.
Pyrit

Včera a zítra.

15. september 2014 at 22:25 | Pyrit Rose |  Diary

Ku neděli

Budeme šeptat a všechno bude lepší. Viď?
Nesnáším to. Nenávidím to. Nezvládám. Trpím.
Mám chuť ničit. Mám chuť řvát.
Křičím.
Drž hubu!
Práskám dveřmi.

Vím jaké to je když někdo chytá vaše slzy a ony přece nemizí. Vím jaké to je, když s něčím nemůžete nic dělat. Nemá cenu ptát se co se děje, když víte až moc dobře..a taky s tím nemůžete nic dělat.
Našedlé světlo za žaluziemi.
Škaredé dny.
Krásné emoce ale odporné pocity.
Roztěkanost. Nervozita. Žaludeční vředy. Pláč a vztek.

Nesnáším zbytečné prezentace do školy. Konkrétně do střední školy. Zdá se mi že žádné zadání není dost konkrétní a nechci se s tím srát.

Lidi mají psát a nad svým psaním nepřemýšlet. Teprve pak jsou to opravdu oni. Dost těžko se to realizuje, když jste jen užmoulaný pytlíček něčeho. Něčeho co celé neděle brečí a má vztek. Kope kolem sebe a chce se tulit.
V neděli vlastně neumím zhola nic. Neumím psát, neumím uklízet, neumím chodit, neumím ani správně vypít čaj tak, abych ho nepila vřelý nebo chladný (a to jsem vykonala tři pokusy).
Jsem pokroucená jako paragraf, pláču a přemýšlím. Přemýšlím nad tím co všechno neumím a nechci dělat a v tom je právě osudovost nedělí.

Umím jen toužebně vzhlížet. Vzhlížet k němu a všemi silami jej prosit aby zastavil čas. Aby zastavil neděle. Vymazal.
Ale to by pak prej zase byly na hovno soboty, říká.

Ku Pondělí


Pořád mi nad hlavou visí balónek z pouti, který jsem si přála. Chvilku si s ním hraju. Čím to, že člověk dokáže najít okouzlující ladnost i v takovém cvalíkovi jako je moje nafukovací panda? Jedna jediná tam byla. (Děkuji)

Možná jsem jenom schopna milovat naprosto všechno co se vznáší. Létá. Při pohledu na něco co letí se člověku vždycky zachvěje srdce. Ani nevím čím se vlastně zachvěje. Smutkem? Závistí? Radostí? Vím jen, že se musíte dívat pořádně.
Taky máme s podobnými věcmi chuť jednat opatrně. Působí křehce.

Ta šňůrka za kterou se balónky drží mi proklouzává mezi prsty. Šimrá dlaň...Je to podivný pocit. Jako bych něco ztrácela. Rychle se podívám jestli je nade mnou pořád střecha. Snad abych o něj nepřišla, co já vím.
Střecha tam je.
Doufám že nikdy nepraskne.
Mám ho moc ráda. Víš?

Je zajímavé jak se naše pocity mění. Když se neděle přehoupne v pondělí. Když nám balónek vyklouzne z dlaní.
Včera a zítra.
Plné dlaně a prázdné dlaně.
Něco mezi dnem, nocí a letem.