Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

Děkuji.

6. october 2014 at 0:18 | Pyrit Rose
Normálně mám každý den z něčeho strach, stres a úzkost, ale sobotní rána a vůbec celé soboty, ty si užívám poklidného luxusu zapomění.
Zapomění je kouzelné v tom že zapomínáme. Zapomínáme na čas, věk, století, loučení, školu, práci, peníze, nemoci, povinnosti, události, bývalosti..Existuje milion a jedna věc na které si občas zasloužímezapomenout. Až takový luxus že si ho nemůže dovolit skoro nikdo moc často. Ani ti nejbohatší ani ti co milují ani staří ani mladí ani chytří dokonce ani hloupí ne.
Zapomenout na minulost, hlavně budoucnost a dokonce i přítomnost...to není ani štěstí ani náhoda. Je to dar.

Užívám si měkkého světla. Proužků sluneční záře které na mém zápěstí vytváří žaluzie. Člověk který stále přemýšlí a neustále má z něčeho strach raději spí.
Spí jako zabitý a občas doufá že se nikdy neprobudí.
Člověk, který si užívá měkkého světla naopak raději vstane brzy. Po ránu je světlo nejměkčí a heboučké.

Jak je krásné mít pro jednou tak čistou mysl.
Já za to, že je má mysl špinavá nemůžu. Nemůžu ani za to že do ní dopadá tak málo světla.

Dost.
(Moc přemýšlím. Jdu do hloubky a snažím se obsáhnout moc věcí na jednou.)

Víte já miluju podzim. Každý z nás. Někde v hlouby duše. I fotka zlatavého slunce dopadající na spadlé listí dává člověku možnost cítit naprosto jiné věci. Pocity
Hřejivé. Zabalené do svetru a teplých ponožek.

Podzim je sbírka lyrických básní matky přírody. S extra důrazem na citovost, pocity, smyslové vnímání. Vůně horké čokolády, dotek hebkého světru, teplé kůže, hřejivé slunce a zvuk křupajícího listí.

A já ho vidím jak spí.
Znaven podzimní chřipkou oddechuje ztěžka jako velké zvíře a ze všech sil objímá má kolena.
Neboj můj velký maličký.

Sobotní rána se začínají pomalu ale jistě stávat jediným časem, kdy mám z otevření knížky tak hřejivý a labužnický pocit, jako nikdy dřív. Asi.
Nikdy ale o sobních ránech nesmíte psát jindy než v sobotu ráno. Pokud atmosféru právě nenasáváte, už nikdy ji nejspíš tak dobře nepromítnete do slov a v nich obsáhlých pocitů.
Poslední dobou jsou totiž mé články úplně jiné, víte?

Někdo by řekl že zrají jako víno. Někdo že ztratily svoje kouzlo a našly úplně jiné.
Nejsem vtipná a úsečná ani trefná a šik. O to radši jsem, když mé články více než smysl darují čtenáři hřejnivou náruč plnou pocitů a atmosféry daného okamžiku.

Přičemž bych chtěla poděkovat slečně, která je v této oblasti mou jedinou oporou, ohlasem a sama si našla k těmto darovaným pocitům a nesmyslům cestu. Neměla jsem tušení že by se někomu má tvorba mohla líbit a že by v někom mohla evokovat pocity. Gabe, Děkuji.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama