Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

March 2015

Lítání z nasrání a tak podobně.

30. march 2015 at 23:51 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
Jak zkurvit někomu den?
Jak prosrat komplexní čísla?
A ještě mnohem víc se dozvíte v dnešním Sedánku s Pyrit.


Víte co je na houby? Mít podělanej celej den abyste něco napsali..a rozhodnete se konečně něco zplodit až v době kdy by bylo moudřejší jít spát.
Vtip je prej v tom netlačit na pilu.
Já teda na pilu půl roku netlačila.
Víte co se stalo?
Ani hovno.

Ke psaní jako spousta jiných potřebuji spoustu vnějších i vnitřních činitelů.
Cítit se na to.
Vypadat na to.
Mít nápad.
Mít výdrž.
Mít kafe.
Mít kuráž.
Občas chce fakt hodně velkou odvahu prohrabávat se vlastníma myšlenkama a pokusi se některou z nich připlácnout na papír/monitor/whatever. Pokud z toho nechcete mít nesrozumitelný cákance, chce to komplexní myšlenku. Tak moc komplexní, jakou je váš mozek schopen zvládnout a nebo nápad.
Kdyby nápady rostly na louce bylo by to daleko jednodušší.
Teda pro lidi kteří choděj na louky.
(Já ne)

Důležitá je taky vyhrocenost situace ve které píšete. Řekla bych čím vyhrocenější, tím lepší. Protože nudný články, nudnejch lidí v nudnejch situacích jsou fakt nudný. No vážně.
Kritéria pro splnění dokonalých situačních podmínek:
Někdo vás fakt hodně sere.
Někdo uráží vaši ješitnost.
Né teď vážně, hlavně když vás někdo kurva dosírá.
-Pokud možno pouze tím že existuje. A když jste s tím člověkem nikdy nemluvili, to taky pomáhá. A taky pokud je tu nějaký osobní důvod. Páni zlatí to je potom teprve BOMBA.

Víte, občas když je člověk nasranej, má pocit, jakoby letěl. No ne vážně. Zlost a nasrání projedou celým tělem jako uragán. Od palce na noze až po temeno hlavy. Úplně cítíte ten adrenalin. Znáte to? Všechny orgány se vám klepou a armáda temnot někde v pozadí dusá směle v před.
Neříkám nic.
Je to suprpocit.

Řekla bych, že málokdo na světě se umí nasrat tak dobře, jako já. A celkem z hovna. To si řekněme upřímě. Pokud bych taky mohla sestavit graf závislosti mé poutě životem na nenávidění lidí, pomyslná linka nenávisti by se dneska pohupovala někde vysoko nad maximálním maximem.
V podstatě každýho druhýho člověka na planetě nenávidím z nějakýho svýho vykonstruovanýho principu a musím říct, že to není vůbec špatný. Hele...oni by mě neměli rádi tak jako tak.

A co mé drahé, drahé opice? Umíte se pořádně nasrat? A jakej je to pocit? Dobrej co.
Čágo bélo. Pyrit

Tornáda plný hoven

26. march 2015 at 14:38 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
Je zajímavé jak se naše životní postoje a přesvědčení mohou změnit ze dne na sen.
Jednou sme krásní a voňaví jak fialky.
Podruhé temní a trpcí jako silná káva.
Znám spoustu věcí který jsou daleko silnější než odpolední kafe, dokonce než ranní kafe.


Okousaný nehty a zhrbený záda. Starosti se projevujou na člověku úplně všude.
Zkuste si přemýšlet nad milionama věcí a pak si dát v klidu bublinkovou koupel. To je prostě sračka.
K čemu mi budou dlouhý a nalakovaný nehty když nic nejde tak jak má? Musím se vážně umývat? Daleko produktivnější by bylo smrdět a něco dělat.

V jedný chvíli se mi zdá že přicházej lepší časy. No to tak. Že prej se maj dělat jarní úklidy a lajnování života. Tojo. Řekněme si to upřímě, nic není tak horký jak spálenej buřt. Pokaždý bude něco na hovno. A hovna po fialkách nevoněj. Kdybych byla schopná se dostat alespoň do oka toho pomyslnýho tornáda.
V prdeli jste tak jako tak a tak jako tak s tím nic neděláte, ale furt je to lepší, než sebou nechat tak podělaně házet.

Vždycky když je venku hnusno, říkám, že je to takový plechový nebe. Gigantickej betonovo plechovej atomovej kryt. A víte v čem je háček? Jesi ta atomovka vybouchne někde venku, a nebo uvnitř.

Žít život bez radosti, to je život jepičí. Nebo možná slepičí. Jehněčí. A třeba je každý zpropadený tele šťatnější než já, tak co jim do toho melu.
Kdybych věděla, že nedostanu přes držku, přišla bych ke každýmu člověku, kterýho na ulici potkám a zařvala na něj "naser si". A pak bych odešla domů s pocitem, že jsem udělala správnou věc. Mě se uleví, a pro ně je taky důležitý se pořádně vysrat.

Dneska prostě nemáme "Veselý den plný cenzury" nebo "Cenzurové slavnosti" to vám teda povím. Máme tu jeden další pěkně posranej den. A co si budem nalhávat, všechny takový dny by se měly jmenovat po mě. Všem katastrofám se dávaj lidský jména.

Vemte mě do kostela, abych cestou mohla spáchat sebevraždu. To by byla ta správná trefa do černýho.
Nemyslíš?
Čauky mňauky, Pyrit je zpátky.

Deník opuštěné ženy No.1.

19. march 2015 at 11:57 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
Opuštěným ženám se žije skvěle. Pokud mi tohle věříte, pak jste opuštěná žena. A navíc předstíráte že tomu věříte.

Náplň posledních dní se zcela omezuje na:
✓Osamělý tanec ve sprše
✓Telepatii mezi mnou a lahví kofoly
✓Nikdy nekončící stres
✓Odříkání
✓Následné rušení odříkání
✓A krutodémonskou porážku od naprosto čehokoli
(Koho nikdy neporazila plechovka, zubní pasta, velká francouzská revoluce a vlastní výdrž, má u mě poklonu)

Pokud bych mohla přesně definovat moje střídání nálad. Což je samozřejmě nemožné. Pak by možná byly dvě.
Totiž- jsem naprosto samostatná, všechno dokážu, všechno zvládnu, všecko umim, všecko vim.
A druhá-limetkový laysky a žejdlík růžovýho vína jsou skvělej nápad. Jo. Tojo. A taky tam ten sendvič, jo a taky bych si dala trošku života. Jojo tak třicet deka. Bude oslava.

Zimní radosti jarní starosti. Když si v podopbné chvíli máte vybrat zda budete pozitivně pozitivní nebo negativně negativní a zda si bude den kazit navíc i svým vlastním mrmláním,mručením, bručením, nadáváním, kousáním a lhostejností..Vždycky si vyberete negativní negativnost. To je alespoň trochu sranda.
Není věc co by mě nenasrala nebo nerozlítostnila.
Není jídlo který bych zároveň nemilovala a nenáviděla.
Každý ráno nasraná každej večer smutná.

Zjistit že máte alergii na lepek zrovna v době kdy máte chuť do sebe rvát sušenčičky a dortíčky v jednom kuse, abyste zapapali žal... je taky supr věc.
Čauky mňauky zítra zas. Pyrit

Nahá a Prázdná

4. march 2015 at 20:32 | Pyrit Rose |  Diary
Tak se sem vracím vážení a milí.
Tak jak utíká čas, znovu se vracím tam, kde jsem začínala.
Kolébka v hrobě jak se říká. Nebo neříká. To je celkem fuk.


Kdyby mi někdo chtěl zavolat a náhodou se mě zeptal na moji přesnou polohu, nejspíš bych mu řekla že jsem uprostřed pekla a na břiše mi tančí lucifer. Cítím se jako Hemingway. Nebo alespoň myslím že se tak cítil. Dokud se nezastřelil.
Stejně psal jenom aby měl na chlast.
No nic.

Seznam věcí které mě teď netěší, nenaplňují a nebaví je gigantický monstrum. Dá se říct že nekonečný, neb mě nebaví vůbec nic. A to jsem ještě pár dní zpátky chtěla dělat všechno.
Pokud bych se za poslední dva týdny neprokouřila až do číny, považovala bych to za hotový zázrak. Fakt dík.
Takový zázraky nejsou potřeba.

Co vlastně jsem?
Dobrá otázka.
Nic?
Ledatak hovno.

Schovaná? Ne. Opuštěná? Jo. Smutná? Ztracená? Studená? Unavená? Rozčilená? Co krásná? Zmatená? Lstivá? Ponížená? Odevzdaná? Zapomenutá? Zničená? Kouzelná? Vyděšená? Rozjařená? Roztěkaná? Nasraná? Zjizvená? Nahá?
Zdevastovaná.
Roztrhaná na kusy. Složená a slepená zpátky tak jak se zrovna komu chtělo. Ruce místo nohou. Srdce místo očí.
Točí točí.

Stačilo by tak málo. Domov, čtyři ruce, dvě srdce, a dvě hlavy co se daj dohromady. Tancovat jak nikdy dřív. Zahrabat se do písku a sledovat ptáky. Zpívat o hvězdách a zakládat ohně.
Poslední kakao.
Kdy vlastně? Nevím.

Lidé mají tolik tajemství. Tolik jsem se toho naučila. Tolik toho ztratila.
Pyrit je zpátky. Rozkopává statky. Rozbíjí věci. Krade dobytek. Nesnáší. Ale jednu věc se naučila a tou je?
Ty to víš.

Pyrit

Baletní piškoty na minovém poli.

2. march 2015 at 21:29 | Pyrit Rose |  Myšlenkové medúzy
"...Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?"

Dvě oči, spadená víčka, rozlehlé pláně hrudníku. Tiché vzdechy, zvolání, tak tiché volání boha. Tak tiché až to rve duši všem co slyší.

Graciézní pohyby. Tichounké kroky na minovém poli. Strach. Je tu tolik min a při každém spuštění kotníku na mě čekají medvědí pasti.
Bolí!
Stejně nešťastná jako dřív?
Ne
Mnohem víc a mnohem míň. Baletní piškoty na minovém poli.
Stačí našlapovat zlehka? Všichni víme že ne. Záleží na štěstí? Co když je mé štěstí minovým polem?

Proč se lidé, kteří byli báječně praštění, najednou zdají černobílí a obyčejní. Proč je tak nemožné povstat z popela? (pro mne ne). Jak moc člověk může zaživa umřít? Ptám se.
Nevím kolik toho umřelo.
Víš?
Občas si hodně věcí nalháváme. Dobré i špatné. Věřte či ne ale ty špatné mnohem víc.