Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

September 2015

Nikdo nevaří tak hezky, jako instagram

23. september 2015 at 17:29 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
Minulý týden jsem byla požádána, abych udělala autorské čtení na vernisáži jedné roztomilé duše.
Bylo to krásné až k pláči a tak vůbec.
Hlavně proto, že tolik pochval jsem slyšela naposledy nikdy a doteď jí závidím, že zná tolik milých a podporujících (dá se to tak říct?) lidí.
Vernisáž, všechno to dobré víno a jednohubky, vnesly i do mé zchátralé duše mnoho světla za což děkuji.
Byla to moc krásná promenáda lidských duší a musím říct, že tak trošku na sebe pyšná doopravdy jsem. Akorát mé předrahé druhé já na výstavě chybělo. Snad bude nějaké jindy. Jinak by si nad tím člověk i poplakal.

Jinak se neděje nic.

Akorát jsem si po tak intenzivním zážitku uvědomila, jak málo umím prožívat.
Jak málo si narozdíl od ostatních užívám drobné radosti a okamžiky a, že kdykoliv něco nesplní má očekávání rovnou od toho dávám ruce pryč a táhnu do prdele.

Čím dál méně piju černočerné preso a čím dál častěji se blažím velikánským turkem s mlékem.
Stejně si myslím že mlíko v kafi je pro slabochy.

Fakt moc bych chtěla umět instagramově vařit. I kobliha s marmeládou (kterou stejně nemůžu) vypadá v insta podání jako ústřice na bílém víně s černým kaviárem. Je to fakt v prdeli. Vlastně je celkem stupidní myslet si, že je u někoho normální "snídaňová tabule" složená ze čtyř chodů, nepobrindanýho šálku s kávou a jakoby mimoděk všude se válejících větviček šeříku.
Ale vypadá to fajn.
Moje vaření se omezuje na ruce lepící a smrdící po česneku, oblečení načichlé vším možným a nikdy nekončícího "prosímtě já si to udělám sám, běž loupat brambory".
Kam se poděla ženská podstata a úloha matky když ji člověk potřebuje.
Což mi připomíná, že on umí beztak vařit líp než já.
Akorát že já to umím noblesněji pojmenovat.

Co si budeme vykládat, neskutečně ráda mluvím o počasí, takže vám chci připomenout, že podzim je konečně tu a je to překrásné a nádherné a taky srdcervoucí setkání zase po tom roce. S nadšením vítám všechno co má dýňovou příchuť (nemiluju halloween ale dýně vy tupci) a kdybych mohla, navrstvila bych na sebe postupně všechny svetry a jako velká svetrová koule bych se kutálela ulicemi a každýmu přípomínala jak krásně voní mrtvý listí.

Čauky mňauky. Co mi dnes poví mé krásné opice? Pyrit.

O tom jak mi nejde psát.

9. september 2015 at 19:56 | Pyrit Rose |  Deník opuštěné ženy
Jak si spousta lidí mohla všimnout (spíš nevšimnout, protože mě nikdo nečte) mám teď zrovna takovou malou tvůrčí krizi.
Já jsem vůbec expert na takovéty nikdy-nekončící tvůrčí krize.
To je fuk.
Jde o to, že chuť by byla. Spisovatelských propriet (teplé ponožky, kafe, svetry) je taky dost, jen mi to psaní tak nějak nejde. Trpím představou, že vlastně není o čem psát. Že už to snad ani neumím a tutíž, že je moje existence zbytečnější než kdy dřív.
Nevím jak je možné, že mě tak dlouho nenapadlo,
psát o tom,
jak mi nejde psát.

Teď mi všichni tleskejcte rukama i nohama. No vážně. Je to to samý jako psát slohovku o tom, jak se vám nechce psát slohovka. Lidi uměj vymyslet geniálně pitomý kličky aby obešli dokonalé zadání úkolu.

Teď k tomu jak strašně mi nejde psát.
Jde o to, že já a i spousta jiných, trvám na tom, že psát, když jste dokonale šťastní (tedy poutavě a čtivě) ani nejde. Člověk se musí cítit na hovno. Být přinejmenším nasranej a přinejlepším zničenej, zdrcenej...no znáte to.
Ale zase ne moc.
Nesmíte se proměnit v úplně úplný hovínko, který jenom předstírá vlastní existenci.

Nenávidím když mi někdo říká ať neotravuju, když je mi fakt na hovno.

Hlavně nesmíte úplně postrádat smysl.

Jakmile vás daleko víc baví, si vaše oblíbené aktivity jenom představovat, místo toho abyste se do toho pustili, něco je fakt moc špatně.
Pokud se poslední týdny něčím bavím (ha "bavím") pak je to zkrátka a jednoduše představovat si samu sebe při nejrůznějších aktivitách. Vidím vzornýho maturanta, kterej se každej den účí a snaží se samovzdělávat nebo jak se tomu říká. Vidím člověka, kterej píše něco fakt famózního a vedle něj doutná čaj. (může čaj doutnat?)
Chci toho sama po sobě tolik?
Naprosto jasná a stručná odpověď mého podvědomí zní ano.

Mimo jiné mé, veselé zdravotní problémy, jako je chronický průjem a vyrážky, se do party mých kamarádu přidaly i každodenní migrény. Nějakej pidimužík se mi prostě snaží dostat z hlavy ven. Když má dobrej den tak nožem, a když má blbej den tak jenom cirkulárkou.

Zjistila jsem, že mě, jako fyzickou osobu, velice naplňují debaty o počasí. Hodně často si říkám, no to je ale venku krásně, když je zrovna hnusně, a ráda touto informací obohatím každého, kdo poslouchá.
Nevímproč.

Jak se mají mé milé opice? Pyrit.