Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

September 2016

O tom, jak nevěřím cestopisům.

6. september 2016 at 21:37 | Pyrit Rose
Jakékoli myšlenky na školu momentálně blokuji, můj ofenzivní postoj vůči veškerému pokroku v mém životě jsem dokonce vyhrotila tak, že čtu asi ten nejhorší cestopis na světě.

Ne že bych teda cestopisy jinak nějak zvlášť četla. Vlastně vůbec. Z toho konceptu, tedy z toho že někteří lidi opravdu dělaj to, na co já jen myslim, se mi totiž dělá mírně nevolno. Ale pár lidí co znám na ně nedá dopustit, takže když jsem viděla, jak na regálu vrácených knih v naší prosťounké knihovně leží něco co se jmenuje "Fucking, loving Ireland", musela jsem sama uznat, že okatější znamení z hůry už nepřijde a že to teda jako přečtu.


Tyvole lidi.

Znám spoustu vtipnejch a spoustu nevtipnejch lidí. Ale tahle holka má v knize tak převtipováno, že se za ni stydim v podstatě celou dobu četby.
Pokud nechce říkat krosně "krosna" a místo toho ji bude vtipně nazývat "bagáží" (můj ty smutku to je mi lingvista) no tak fajn. To se dá. S trochou důrazu to působí dobře. Pokud popisuje umyvadlo na záchodku v místě svého pracoviště tak, že pod vrstvou zaschlé špíny není vidět ani původní barva, fajn. Jenže v té knížce je to těmahle hyperbolama přímo přervaný.
Představte si fakt špinavej záchod. Napadá vás dost vtipně vtipnejch věcí se kterejma by se dalo pracovat že?
Poznámky k vůni, vzhledu, obsahu, živočichům zde žijícím... Jasně. Je toho dost, ale i debil ví, že to nemůže použít všechno jinak to bude působit fakt katastroficky.

Uplnej vrchol byl když si dovolila napsat že jejich spolubydlící totáně zasral celej byt. Teda na tom by nebylo nic tak špatnýho.
ALE!
Cituji: "Kdysi bílé stěny zdobily fleky od kečupu a hořčice."

Do-pr-dele.

Tohle je opravdu na úrovni nějakýho animáku takový skvrny vod kečupu na zdi. Páťák by za to možná u slohovky dostal pochvalu, ale tohle přece nemůže napsat dospělej člověk do knihy, která je nota bene z reálnýho světa, a myslet si, že mu to kurva někdo sežere. Ano i dospělí uměj udělat bordel jak v tanku, ale rozhodně se v podnájmu nebavěj tím, že celý dny šplíchaj hořčici na zeď aby pak mohli zacálovat novou výmalbu.

Evidentně to ale na světě pár existencí nechápe.
Mezi nimi září moje patnáctileté Já a tahle slečna.

Já se tady nesnažím nikoho shazovat, když mi to přijde tak jednoduchý přece bych knížku mohla napsat už dávno sama.ŽE. Ale já fakt hodně ráda rejpu a navíc jsem se při půjčce této knihy stavěla do pozice člověka, kterej by se takhle civilně možná i chtěl o Irsku něco dozvědět.

Ovšem nevím, jak to mám asitak udělat, když je vedle poznámky o Dublinské veřejné dopravě takováhle skvrna od kečupu na zdi. Dělá si prdel a přehání to i u těch celkem důležitejch věcí?
Já fakt nevim!
A dost mě to sere.

Jinak o tomhle píšu samozřejmě jenom proto, že svůj vlastní život si snažím zarvat až někam do střev, abych náhodou nezahlídla svý vlastní problémy.
Na druhou stranu tyhle nevtipný vtípky fakt nemám ráda.
Tak dvě mouchy jednou ranou.
Čauky mňauky ahojky.
Pyrit.