Žiju ve světě kde ďáblové nosí pradu a žabky se házejí do Seiny.Jsem doma tam, kde s vámi v histrorickém taxi sedí Hemingway a Vivienne Westwood klape podpatky po mramorové podlaze.Mám ráda kavárnu u dvou mlýnů, vůni nových knih a taky chaotičnost plánovacích diářů.
Neumím používat nic jiného než sarkasmus a řasenku.Jmenuji se kočičí zlato a nejvíc ze všeho miluji, když něco můžu udělat úplně sama, taky sukně do pasu, podpatky a ranní kávu.
Vítejte v mém pekle. V pekle kde cigarety dávají dobrou noc a závěsy zatahuje ten nejčernější humor.
-Pyrit

November 2016

Velký, velký příběh.

24. november 2016 at 7:54 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Když jsem poprvé viděla zmíňku o knize "Můj boj" od norského autora Knausgarda Karla Ove byl to pro mě velice emotivní zážitek. Ne ani tak proto, že bych byla učarována tím konceptem, ikdyž to svým způsobem taky, ale protože to byl můj nápad.
Bylo to něco co jsem někdy v budoucnu chtěla napsat sama se stejnou odvahou a stejnou ráží.
Můj problém nastal ale v momentě "někdy budoucnu".


Co se mě týká, zdá se mi jako by celý můj život byl někde v budoucnu.

Velké vize a sny neznamenají nic, dokud je nevypustíte do světa až po tom, co něčeho dosáhnete.
Nikoho teď nezajímá ani zajímat nebude, že jsem měla úplně stejnou vizi jako tenhle autor, že jsem dost dobře mohla pracovat dokoce s podobným materiálem, a že bych to možná popsala ještě cyničtěji než on.
To totiž nezajíma ANI MĚ.

Ani mě už nebaví přemýšlet nad tím co takovej sráč jako já chce nebo snad plánuje.
Bože teď je mi do breku.
To je teda humus.

Jde o to, že některé životy vypadají skutečně dobře. Skutečně, skutečně dobře na papíře. Jsem živá, mám zcela jistě milující, ikdyž trošku odtažitou rodinu, mám dosažené plné středoškolské vzdělání s maturitou, mám přítele, už jsem za půlkou svého prvního semestru na právech, mám kočku, nejsem v takové finanční tísni abych si občas nemohla udělat radost.. no zkrátka a dobře, mě takový život rozhodně nepřipadne politování hodný.
Mě takový živvot připadne jako něco po čem člověk může opravdu seriózně toužit.

(Teda já jsem sice jako malá toužila po životě ve kterém budu psát knihy na psacím stroji, kouřit u toho doutníky a pít brandy (i když do teď nevím jak taková brandy vlastně chutná) ale budiž to prdel.
Úplně dětský sny se nepočítaj.)

Já sama vím, že se vnitřně rozpadám, vidím to. A nemyslím tím, že se rozpadám an milion malejch kousků abych z toho udělala totálně poetický drama, ale jenom tak na dva kusy. Ale nebylo mi jasné proč, ještě pořád úplně není, jediné co můžu totiž na svo obhajobu říct je to, že mám milion věcí kvůli kterým bych se rozhodně rozpadat neměla, a pak mám milion věcí kvůli kterým bych se rozpadat měla. Jinými slovy, je to fifty fifty, ale vůbec to není v rovnováze.

Půlka mojí mysli mi bezmezně fandí, druhá půlka mi říká že stojím za hovno, jedna půlka že prej bychom měli něco dělat, ale ta druhá se na to necítí a radši bude litovat sebe sama, jedné půlce záleží na všem, jedné nezáleží naprosto na ničem.
Já sama si musím dávat fakt velkýho majzla abych sama se sebou, před sebou a kvůli sobě vybalancovala z každýho dne života na celkem životaschopné úrovni, vyrovnaná nejvíc jak je to jen zrovna možné a zároveň uspokojila poptávku svých tužeb ale i povinností.
Copak když vám do toho pak kope ještě někdo jinej.

Na druhou stranu jsem byla za poslední dobu několikrát napomenuta, že se starám jen a pouze o sebe, čistě teoreticky je to věc přirozená, a nebyla bych takhle nasraná ani smutná že mi to někdo řekl (připoměl), ale to jen v případě že bych si toho byla vědoma. Nebyla jsem si vědoma. Na druhou stranu... Podle mě je to dobré znamení.

Pokud máte každý druhý den pocit, že cokoliv co děláte vlastně nemá smysl a přitom vám někdo dokáže říct, že se zajímáte jen o sebe, je to dobře. Protože se snažíte zachránit sami sebe a pokud to neuděláte vy, tak to neudělá nikdo.A když to neudělá nikdo, tak to stojí daleko víc za hovno než když vám někdo stejně sobecký jako vy řekne, že se chováte sobecky.

pod tadyten emotivní škvár se mi nechce ai podepsat
P.

Pohoda jazz

13. november 2016 at 21:30 | Pyrit Rose |  13tá komnata
Po dlouhé době zase říkám, že můj život je na hovno a komplikovanější než by se mohlo zdát.
A poprvé vživotě si na to ani moc nestěžuju.
Teď to byla zase chvíli NU-DA.

Zdá se mi, jako bych poslední dobou nepadla sama sobě do oka.
Jsem taková jakože nic moc.
Jediný co mě potápí trochu níž než to jak se dívám sama na sebe je fakt, že mě nikdo nepřesvědčuje o opaku.
Pak si nemám vybíjet mindráky na jinejch.
Co jinýho se jako kurva dá s mindrákama dělat?
Rozdat je nemůžu.

Je mi líto, že moje permanentní nasrání vystřídala poměrně prvotřídní deprese.
Protože nikomu jinýmu to líto nebude, tak se musim politovat aspoň sama
Už mi tadyto moje nekonečný poměřování a porovnávání sebe sama s těma kurvama leze na mozek.
Ženský sou fakt magorky když na věc příjde.

Každopádně jsem se rozhodla, že už se za to nebudu bičovat. Však je to normální, a dokud nepotřebuju někoho zabít tak je to ok. Alespoň mám zábavu a důvod proč se utápět v depresi.

...

Ležím na posteli, v pokoji který je nasáklý 4mi dámskými parfémy a taky čtyřmi různými smrady, který má každý člověk jenom tak přirozeně, protože prostě je.
Vždycky když se škrábu na patrovou postel tak přemýšlím, co vlastně na tom studentským životě všichni maj.
K tomu nepohodlnýmu ležení na kolejní posteli jsem si pustila playlist "Paris Jazz Sessions" tak teď zase přemýšlím, že asi fakt nikdy nepochopím jazz.
Líbí se mi myšlenka jazzu. Něco nekonvenčního, energie, trochu ztřeštěnost. Líbí se mi jak si jazz vychutnává Božský v sexu ve městě, jak šíleně moc jazz pocitově sedí ke kávě a opuštěným večerům, ale jen málokdy se mi do vkusu trefí jazz jako takový. Každá skladba je tak moc jiná ..
Zrátka se mi líbí tak jedna z deseti.
Ale nedokážu přestat, asi i kvůli myšlence, že bych se mohla dostat do bratrstva lidí, kteří milují jazz.
Ti musí být fajn.
...
Pokud máte někdy pocit že se máte moc málo na hovno tak vám klidně kousek "mýho nahovno" pujčim.
Čauky mňauky.